Dobrovolnictví pro Věru nikdy nebylo ničím výjimečným – spíš něčím naprosto přirozeným. Vždycky měla potřebu pomáhat tam, kde to šlo. Už když bydlela v Praze, byla dobrovolnicí pro nevidomou paní prostřednictvím organizace Okamžik. Když se pak přestěhovala do Nového Jičína a hledala si novou práci, říkala si, že by ráda smysluplně využila volný čas a byla dál užitečná. Náhodou na internetu narazila na článek o dobrovolnictví, který ji zaujal – a bylo rozhodnuto.

Před prvním setkáním neměla žádné obavy ani velká očekávání. S lidmi pracovala celý život a má je ráda. O to víc ji potěšilo, jak příjemné bylo hned první setkání s paní Maruškou, která byla shodou okolností také nevidomá. Od začátku mezi nimi panovala přátelská atmosféra.

Zpočátku za ní docházela každý týden. Postupem času, když začala pracovat, už to nebylo tak časté, ale k občasným návštěvám se přidaly i pravidelné telefonáty. Když se potkají, tráví čas úplně obyčejně – povídají si o životě, chodí na procházky, občas spolu zajdou nakoupit, na kafíčko, na zmrzlinu, někdy sí něco přečtou, dají si čaj. Jsou to klidná, milá setkání, která oběma vždycky udělají radost.

Nejdůležitější je pro ně rozhovor. Povídají si o rodině, o společenské situaci, někdy i o Bohu. Nejraději ale paní Věra poslouchá krásné příběhy z dětství a mládí paní Marie – jsou plné života a vzpomínek.

Silným momentem pro dobrovolnici Věru bylo období, kdy paní Marie podstoupila operaci oka a začala znovu trochu vidět. Moc jí to přála. Vyprávěla, jaké to je po mnoha letech znovu vidět známé lidi a zjišťovat, že vypadají jinak než dřív, a jak se změnila místa, která měla uložená jen ve vzpomínkách. Bylo to dojemné a zároveň krásné.

Věra vnímá, že její přítomnost pro paní Marii má význam – a myslí, že dobrovolnictví se postupně proměnilo v opravdové přátelství. Osobně ji dalo setkání s fajn člověkem, kterého by za jiných okolností asi nikdy nepotkala, a samozřejmě i dobrý pocit z pomoci.

Na celé té zkušenosti ji přijde nejdůležitější jednoduchá myšlenka: lidé by si měli pomáhat. Je to přirozené a lidské. Smysl svého dobrovolnictví by shrnula jednou větou:

„Pomáhat je fajn pro obě strany. A docházení za seniory bych určitě doporučila každému. Opravdu to obohacuje život.“