Každý měsíc vám v rámci naší celoroční série představujeme dobrovolníky, kteří věnují svůj čas druhým a ukazují, že i zdánlivé maličkosti mohou mít velký význam. Říjnový příběh patří Adamovi, studentovi gymnázia, kterého zájem o duševní zdraví přivedl až k dobrovolnictví v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži. Jeho zkušenost ukazuje, jak dobrovolnictví dokáže měnit nejen životy těch, kterým pomáháme, ale i náš vlastní pohled na svět.

Adam studuje na gymnáziu a dobrovolníkem v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži je teprve půl roku. Přesto si ze svých pravidelných návštěv odnáší zkušenosti, které se jen těžko získávají jinde. K dobrovolnictví ho původně přivedlo něco úplně jiného. S kamarádem začali natáčet vlastní filmy a Adam chtěl jednou zpracovat téma duševních onemocnění. Začal si o nich hledat informace, sledovat odborníky a postupně narazil na realitu, která ho překvapila.

„Stigma kolem duševních onemocnění je stále obrovské. Lidé, kteří s nimi žijí, bývají často přehlíženi, nepochopeni a někdy i odsuzováni“.

Do psychiatrické nemocnice tak Adam přicházel s určitými představami a předsudky. Ty ale postupně zmizely.

„Není to strašák. Je to nemoc, se kterou se člověk může díky léčbě naučit žít a může se dostat do dlouhodobé remise.“

Adamovy dobrovolnické návštěvy jsou přitom na první pohled úplně obyčejné. Přijde, pozdraví a společně s pacientkami vyrábí náramky z korálků. Někdy stačí ustřihnout provázek, jindy pomoci s navlékáním. Dvě hodiny týdně. Pro někoho možná maličkost. Právě v tom ale Adam objevil skutečný smysl dobrovolnictví.

„Naučil jsem se, že i když někam přijdu jen na pár hodin dělat něco, co se může zdát jako úplná maličkost, pro ty lidi to může znamenat celý svět. Že i obyčejná chvíle strávená spolu, třeba jen navlékáním korálků, může někomu přinést radost, oporu a pocit, že na to není sám.“

Dobrovolnictví mu změnilo i pohled na běžný život. Odnáší si z něj větší trpělivost, schopnost nesoudit lidi podle prvního dojmu a také vděčnost za věci, které většina z nás považuje za samozřejmé. „Spousta věcí, které mi přijdou běžné, jsou ve skutečnosti velké privilegium.“ A co by vzkázal těm, kteří o dobrovolnictví zatím jen přemýšlejí?

„Běž do toho. Není se čeho bát. I to, že přijdeš jednou za čas, má smysl. Rozhodně stojí za to to zkusit.“

Někdy totiž nemusíme dělat velké věci, abychom pro někoho znamenali hodně. Někdy stačí přijít, být chvíli spolu a dát najevo, že v tom člověk není sám.