V rámci závěrečné konference projektu Rozvoj dobrovolnictví v ČR, která se uskutečnila 31.května v Praze byla poprvé udělována ředitelem odboru prevence kriminality Ministerstva vnitra JUDR. Michalem Barboříkem „Cena za DOBROvolnictví“.

Na ceny byli nominováni dobrovolníci ze všech 14 krajů České republiky. Jednalo se o lidi, kteří se aktivně zapojili do pomoci druhým v průběhu pandemie Covid 19. První místo a cenu za DOBROvolnictví získal dobrovolník z Libereckého kraje Jan Macoun za pomoc s registrací opuštěných seniorů na očkování proti onemocnění Covid 19. Jan Macoun působyl jako dobrovolník v projektu organizace ADRA v Turnově a okolí.

Gratulujeme!

Rozhovor s Janem Macounem z března roku 2021

„Začalo to tím, když mi koncem ledna zavolal Michal Čančík, že je potřeba pomoci seniorům s registrací na očkování,“ vypráví Jan Macoun přes obrazovku počítače. On je v Turnově, já v Liberci, okresy jsou uzavřené, povídáme si přes Zoom. Je dobře, že je to možné alespoň takto.

Nevím totiž, zda ti, kteří připravovali rezervační systém, měli dostatečně na mysli, že jako první se do něj budou hlásit lidé starší osmdesáti let. Tedy ti, kteří s největší pravděpodobností nemají počítač a neumí s ním zacházet, a z nichž dokonce mnozí obtížně zvládají i telefon. Moje maminka slaví osmdesátiny zrovna dnes a bez pomoci ostatních členů rodiny by se na očkování nepřihlásila nikdy. „Tenhle systém se starými lidmi nepočítá,“ vystihuje Jan. „I pro mne samého to bylo napoprvé obtížné a musel jsem i volat s žádostí o radu. Chápu tedy bezradnost ostatních.“

Regiony pomáhají, jak mohou. Často vznikají telefonní linky, na které lidé mohou zavolat. Jedna taková funguje i na Turnovsku. Senioři mohou zavolat kdykoli ve všední den od 9.00 do 15.00 a na telefonním čísle 728 967 609 se jim ozve koordinátorka dobrovolníků Regionálního dobrovolnického centra Libereckého kraje Anna Klímová. Ta obratem zanese potřebné údaje do sdílené tabulky a ozve se Janovi. Pak už je vše na něm.

„Snažím se je kontaktovat hned,“ vysvětluje Jan. „Starší lidé jsou hodně citliví na to, když si připadají zbyteční. Představa, že zavolají a pak se nic neděje, je hrozná. Volám tedy do půl hodiny, pokud to jde a domluvím si schůzku třeba hned na následující den, aby věděli, že se jim někdo věnuje.

Na schůzku si s sebou Jan přinese svůj notebook. Práce v IT prostředí je pro něj snadná, dlouhou dobu se věnoval počítačové elektronice. Nyní je kvůli dlouhodobé nemoci v invalidním důchodu a těší jej, že svými znalostmi může prospět druhým. „Proces má dvě části,“ vysvětluje mi. „Nejprve je registrace, s tou lidem pomáhám. S druhou částí, tedy rezervací termínu, je to obtížnější. Musím k nim přijít podruhé a stalo se mi, že než jsem vyběhl do čtvrtého patra a všechno si připravil, byly už termíny plné. Je lepší, když si výběr termínu zařídí sami přes telefon, ale ne vždy je to možné. Mnozí osmdesátiletí mi dávají telefon do ruky s prosbou o pomoc, protože s ním neumějí.“

Další věcí, na kterou musí Jan myslet, je pohyblivost žadatelů. „Systém dříve nabízel očkovací centra v České Lípě, Jablonci, Jilemnici či Liberci. Jak se tam dostanou lidé s berlemi nebo ti, co jsou téměř nepohybliví? Snažil jsem se alespoň vybrat Liberec, který je nejdostupnější.“ Od počátku března naštěstí funguje očkovací centrum přímo v Turnově a v provozu je prý dokonce i mobilní očkovací tým.

„Za těmi, kteří bydlí v Turnově, chodím pěšky,“ vypráví Jan. „Když je to dál, domluvím se kamarádem Pavlem Cihlářem. On mne tam odveze a počká, než vše vyřeším.“ Ne vždy je situace snadná. „Ozvala se mi paní z horních kotěhůlek, když jsem Pavlovi řekl, kde to je, rozhodně prohlásil, že tam v zimě nepojede. Paní ke všemu nedokázala přeposlat esemesku. Naštěstí ji ale dokázala přečíst. Zavolal jsem jí za chvíli zpátky a registraci jsme dokončili.“

Janovy pomoci si senioři váží. „Nejhorší je, že mne často chtějí hostit. Nabízejí mi jídlo, kávu nebo čaj.“ Někdy je však obtížné navázat první kontakt. Pro některé starší lidi není snadné pustit si přes práh cizího člověka, kterého nikdy neviděli. „Chápu jejich strach, když se jim ozve někdo cizí, kdo navíc špatně mluví, a mám velký obdiv k těm, kdo mne vítají, přestože mne vůbec neznají.“

„Moje credo?“ Jan chvíli přemýšlí. „Ctít jinakost druhého. Když přijdu k člověku, vidím, že je jiný. Nikdo mi ale nedal právo ho soudit. Každá návštěva je nová zkušenost. Jsem rád, když mohu pomoci.“

Když do našeho života vstoupí nemoc, můžeme reagovat v podstatě dvěma způsoby. Můžeme se uzavřít do sebe, zahořknout a ptát se donekonečna, proč se to stalo zrovna nám. Takový přístup je častý a je snadné si jej zvolit. Druhá cesta je náročnější. Obtíže či pocit vlastní slabosti nás mohou učinit citlivější pro obtíže a slabosti druhých, mohou v nás vzbudit touhu pomoci tam, kde nás je zapotřebí. Jan se vydal tou druhou cestou. Jeho statečnost a odhodlanost nám může být příkladem.