Nálady české společnosti v souvislosti s uprchlickou krizí v posledních měsících předvedly oscilaci od téměř všenárodního nadšení a ochoty věnovat první poslední, až po současnou deziluzi a občas i nenávistné výlevy.

Na situaci uprchlíků se však nic nezměnilo. V jejich zemi je stále válka, pořád nemají kam jít a pořád je zapotřebí zajistit jim alespoň základní důstojné životní podmínky. O to usilují i v Rumburku. V areálu bývalé nemocnice je ubytováno 250 osob, v naprosté většině se jedná o ženy s dětmi, mužů je naprosté minimum. Z nemocničních pokojů jsou ložnice, z jipky dětská herna, jídelna slouží jako prostor pro ping pong, volnočasové aktivity a výuku češtiny. Ubytovaní si sami vaří a podílejí se na úklidu celého objektu. Asi čtvrtina dospělých dochází do práce, zbytek tvoří maminky s malými dětmi nebo lidé ve starším věku. Dětí tu je asi padesát, pro všechny školou povinné se našlo místo v rumburských třídách, se školkovými je trochu problém, tolik volných míst v předškolních zařízeních v Rumburku nemají. O řádný chod celého zařízení pečuje devět zaměstnanců.

V bývalé sesterně, dnešní kanceláři, sedíme s Milanem Bendlem, majitelem firmy na digitální marketing a webdesign, který vypráví o historii celého projektu. „Před lety, když jsem se stal křesťanem, jsem byl hodně aktivní, vzpomínám si, jak jsme třeba připravovali balíčky pro Bosnu. Pak přišlo mnoho pracovních povinností a dobrovolnické aktivity šly poněkud stranou, s výjimkou dvou povodní, při kterých jsem pomáhal v Děčíně. Když začala válka na Ukrajině, začal jsem kontaktovat uprchlíky. Potřebovali nutně sehnat základní věci, jídlo, pomoci při tlumočení a jednání s úřady. Nejprve jsem se zapojoval v Děčíně, pak v Ústí nad Labem a nakonec i v Teplicích. Rozsah pomoc byl takový, že jsem si řekl, že buď musím skončit, nebo to překlopit do profesionální roviny.“ Rozhodl se, že dá firmu na čas stranou a bude svůj čas teď věnovat uprchlíkům naplno.

Nebylo snadné získat budovu, která by byla vhodná jako ubytovna, ale nakonec se našel objekt bývalé nemocnice v Rumburku Podhájí. Majitel jej chce časem rekonstruovat, ale v mezičase souhlasil s tím, že jej poskytne na pomoc uprchlíkům. Pomohl však nejen objekt, ale také zaměstnanci, které se podařilo získat. Mariana pomáhá shánět lidem práci, jedna z dalších zaměstnankyň je bývalá radní z Rumburku. Díky jejím kontaktům se podařilo například získat pro děti permanentku do plaveckého bazénu zdarma.

„Skoupili jsme veškeré elektrozařízení v okolí na bazarech – ledničky, sporáky, pračky, denně jsem si psal s lidmi, co je nabízeli. Dokonce jsem způsobil, že ceny v kraji vzrostly,“ vzpomíná pan Bendl. „Teď už jsme zařízení, dokupujeme už jen nábytek.“

Objekt bylo třeba vybavit. „Skoupili jsme veškeré elektrozařízení v okolí na bazarech – ledničky, sporáky, pračky, denně jsem si psal s lidmi, co je nabízeli. Dokonce jsem způsobil, že ceny v kraji vzrostly,“ vzpomíná pan Bendl. „Teď už jsme zařízení, dokupujeme už jen nábytek.“

Projekt však nabízí víc, než jen základní ubytování. Pro děti je připravena široká nabídka volnočasových aktivit. „Chceme také zaměstnat psycholožku, u mnoha lidí se projevuje posttraumatický syndrom, je třeba s nimi pracovat a tuto péči stát vůbec nezajišťuje,“ vypráví Milan Bendl. „Moje vize?“ zamýšlí se. „Mnohé z nich se už uskutečnily. Teď bych si přál, aby všichni, kdo chtějí pracovat, našli práci.“

O patro níž sedí u stolů v prostorné místnosti asi dvacítka menších dětí a učí se kreslit ruku. Pomáhá jim při tom Konstantin Kolosh, doprovázený dvěma maminkami pomocnicemi. „Kosťa je tu proto, aby vedl kroužky. Není to snadné, je třeba zkoušet, co funguje, protože skladba dětí i rodičů je velmi rozmanitá,“ představuje nám svého spolupracovníka pan Bendl. Oblíbený je ping pong, různé tvoření, výlety a fotbal. S nákupem sportovních potřeb pomohla ADRA.

„Nejvíc mne baví být s dětmi,“ vypráví o své práci Kosťa, kterého jsme si na chvíli odvedli stranou. „Mnoho maminek chodí do práce a nemají čas se dětem věnovat. Děti však potřebují pozornost a lásku. Nechtěl bych, aby se jen tak poflakovaly a tropily neplechu. Snažím se je vést k tomu, aby se nepraly, dokázaly si hrát v klidu, komunikovaly, nemluvily ošklivě.“ Pak se zamyslí. „Snažím se jim vlastně být i otcovským vzorem. Děti, které tu bydlí, otce nemají. Jejich tátové jsou na Ukrajině, mnozí bojují na frontě, někteří zemřeli. Naše děti jsou děti bez otců. Starám se o ně jako otec, moc to potřebují.“

Děti, které tu bydlí, otce nemají. Jejich tátové jsou na Ukrajině, mnozí bojují na frontě, někteří zemřeli. Naše děti jsou děti bez otců.

Plány do budoucna? Kosťa přemýšlí. „Plánů mám hodně. Třeba bych chtěl udělat filmový klub pro dospívající. Jsou mnohem uzavřenější než menší děti, nekomunikují tolik. Často nají tendenci dělat špatné věci – kouřit, mluvit sprostě… Dívali bychom se spolu na dobré filmy a pak o nich hovořili. Třeba nad nějakým společným jídlem. Filmy by se mohly dotknout jejich srdce. Také bych chtěl barvit s dětmi trička a vzít je zase na výlet. V létě jsme jeli do Českého Švýcarska, osm lidí ve dvou autech, bylo to moc pěkné. Každý den s nimi zažijete něco nového. Kde jsou děti, tam je vždy veselo!“

Přejeme celému týmu i Kosťovi hodně elánu, nápadů i radosti při práci s dětmi, tak, aby byli šťastní oni i ti, o které se starají. Protože jedině ze šťastných dětí vyrůstají šťastní dospělí.