Moniku Lauterbachovou, zakladatelku vyškovské pobočky ADRA, jsem poznala jedno květnové odpoledne před třemi lety. Tato drobná černovlasá žena s jasnýma očima a pevnou vůlí mě dodnes nepřestala inspirovat. Vím, že v ADŘE nechala nejen sedm let práce a úsilí, ale také kus srdce. A proto právě k příležitostí desetiletého výročí existence pobočky ADRA Vyškov, vznikl tento rozhovor.

Moniko, jaké byly tvé začátky v ADRA?

Moje začátky jsou hluboko v minulosti, zhruba v době, kdy vznikala česká ADRA a žel také válka v bývalé Jugoslávii. Jako čerstvá vysokoškolská studentka, takže to bylo někdy po roce 1994, jsem se tehdy jako dobrovolnice v areálu brněnského výstaviště zapojila do třídění darů, zejména ošacení, pro lidi postižené válkou. A jelikož jsem součástí církve, která ADRA založila, tak jsem o ní měla povědomí i celá ta léta poté.

Nicméně prvotním impulsem, že bych se zapojila více, bylo to, že jsem po období mateřských a také domácí školy hledala smysluplné uplatnění a už tehdy mne napadlo, že je přebytek oblečení a hraček po dětech a je škoda to jen tak vyhodit (ne vše se podaří darovat dál). Tou dobou už vznikaly v rámci ADRA první charitativní obchůdky na Frýdecko-Místecku, které zakládala manželka manželova bratrance, který tehdy českou ADRA vedl. A při jedné návštěvě jsem se dozvěděla více a byla rovnou vtažena do víru všeho toho a rozhodla jsem se to zkusit.

Založit od základu novou pobočku jistě nebylo jednoduché. Od čeho ses odrazila a z čeho jsi čerpala sílu a inspiraci?

Nová pobočka tehdy spadala pod Dobrovolnické centrum ADRA Frýdek-Místek a tam mi byli k dispozici zkušenější kolegové. Nicméně to bylo vesměs na dálku a tak kromě rad to bylo především na mně, jak se do toho opřu. Nicméně rady to byly užitečné a praktické, ale všechno bylo pro mne nové a učila jsem se za pochodu. Psychickou podporou mi byli právě kolegové, ale i lidé z místního společenství církve CASD. Ale celkově to byly velmi vysilující měsíce a roky a nejvíce síly čerpám vždy u toho největšího zdroje síly a povzbuzení, a tím je pro mne Bůh. Ten mi pak posílá i správné lidi v pravý čas.

Jednou jsem dostala otázku, co na moji práci v „neziskovce“ říká moje rodina? Co znamenala tvoje práce a nasazení pro tvoji početnou rodinu?

Manžel mi byl velkou oporou, sám má velké srdce pro pomoc lidem, jezdil například do válečné zóny v Jugoslávii, pomáhal v rámci dovolené při povodních a dodnes se rád zapojuje, kde je potřeba. Sám byl také jednám z „mých“ vyškovských dobrovolníků. A děti? Ty byly tehdy vzhledem k věku a výchově (i vlivem domácího vzdělávání) samy malými dobrovolníky, rády pomáhaly také a měly pro mne pochopení. Ale časem, jak moje nasazení rostlo do poněkud neúměrných výšin, tak to byly právě ony, kdo mne upozorňovaly na to, že to už není úplně v pořádku. A manžel mi pak pomohl odejít, když už to zasahovalo moje zdraví. Já bych to totiž možná sama nedokázala a kdo ví, jak by to všechno skončilo.

Jaká je podle tebe role charitativních ADRA Obchodů? Vedle základního účelu – sbírky na podporu dobrovolnictví mají i další přesahy. Který je ti nejbližší?

Jak už jsem zmínila, prvotním impulsem pro mne byla ekologická stránka znovupoužívání oblečení a dalších předmětů. Mně samotné je to velice blízké, žiju takovým stylem od své střední školy, kdy po revoluci začaly u nás vznikat první secondhandy. A to, že tohle bude dobročinný second-hand s přesahem, byla pro mne ještě nová a lepší úroveň.

Desetileté výročí vyškovské ADRA jsem se rozhodli oslavit benefiční módní přehlídkou upcyklované módy ve spolupráci s Módou Libuše. Spojujeme tak sociální rozměr i téma udržitelnosti. Rádi bychom oslovili širokou veřejnost i případné partnery z řad potenciálních dárců. Napadá tebe nějaký důvod, proč by měli návštěvníci na naši akci přijít a podpořit ji?

Nevím, jak moc si jako společnost v České republice, potažmo na Vyškovsku, uvědomujeme, jak se máme dobře a že patříme k nejbohatším lidem na světě. A jak málo stačí, abychom se o to bohatství podělili a pomohli druhým lidem, ale třeba i planetě. Opakované používání oblečení a dalších užitkových předmětů nebo jiné sponzorské dary, pokud to je v mých možnostech, je pro nás tou nejsnadnější cestou. A společnost, která není sobecká, to je ten nejkrásnější sen a toto je krůček k němu pro každého, kdo se zapojí.

Z ADRA vedly tvé kroky do školství a k pěstounství, tedy k dětem a mladým lidem. Co se snažíš mladé generaci předávat a co bys vzkázala těm, kteří jednou převezmou zodpovědnost za hodnoty a vztahy ve společnosti?

 Tato otázka mne vedla k hlubšímu zamyšlení. O pěstounství přemýšlím už od dob vysokoškolských studií, kdy jsem z vlastní iniciativy docházela jako dobrovolnice do jednoho dětského domova. A s manželem jsme to tak nějak měli vždy v plánu, otázkou bylo jen, kdy se to uskuteční. Ke školství mne dovedly vlastní děti a moje touha jim předat ty nejlepší hodnoty a nasměrování, což byl jeden z důležitých důvodů, proč jsem šla do domácího vzdělávání. A odtud byl už jen krůček ke vzdělávacím programům v rámci místní knihovny, poté ADRA a nakonec učení v alternativní ZŠ. Protože právě tam všude jsem měla možnost se o ty hodnoty dělit s dětmi a pro mne je to ta nejdůležitější oblast společnosti. Protože dospělé změnit je už opravdu fuška, ale co zasejete do dětí, to může jednou tu společnost změnit. A zájem o druhé lidi a živé bytosti v jakémkoli smyslu, je pro mne tou největší hodnotou. Ta se nedá vždy naučit, ale může Vám ji někdo předat, někdo Vás může v životě inspirovat. Takže můj vzkaz není ani tak pro děti a mladé lidi, ale právě pro nás dospělé. Inspirujme je k dávání a zájmu o druhé, nikoli k sobectví a osobnímu prospěchu. Dávání je to, co nakonec člověka nejvíce obohatí a přinese mu největší radost.