Společnost, která není sobecká, je ten nejkrásnější sen.
Společnost, která není sobecká, je ten nejkrásnější sen.
Moniku Lauterbachovou, zakladatelku vyškovské pobočky ADRA, jsem poznala jedno květnové odpoledne před třemi lety. Tato drobná černovlasá žena s jasnýma očima a pevnou vůlí mě dodnes nepřestala inspirovat. Vím, že v ADŘE nechala nejen sedm let práce a úsilí, ale také kus srdce. A proto právě k příležitostí desetiletého výročí existence pobočky ADRA Vyškov, vznikl tento rozhovor.
Moniko, jaké byly tvé začátky v ADRA?
Moje začátky jsou hluboko v minulosti, zhruba v době, kdy vznikala česká ADRA a žel také válka v bývalé Jugoslávii. Jako čerstvá vysokoškolská studentka, takže to bylo někdy po roce 1994, jsem se tehdy jako dobrovolnice v areálu brněnského výstaviště zapojila do třídění darů, zejména ošacení, pro lidi postižené válkou. A jelikož jsem součástí církve, která ADRA založila, tak jsem o ní měla povědomí i celá ta léta poté.
Nicméně prvotním impulsem, že bych se zapojila více, bylo to, že jsem po období mateřských a také domácí školy hledala smysluplné uplatnění a už tehdy mne napadlo, že je přebytek oblečení a hraček po dětech a je škoda to jen tak vyhodit (ne vše se podaří darovat dál). Tou dobou už vznikaly v rámci ADRA první charitativní obchůdky na Frýdecko-Místecku, které zakládala manželka manželova bratrance, který tehdy českou ADRA vedl. A při jedné návštěvě jsem se dozvěděla více a byla rovnou vtažena do víru všeho toho a rozhodla jsem se to zkusit.
Založit od základu novou pobočku jistě nebylo jednoduché. Od čeho ses odrazila a z čeho jsi čerpala sílu a inspiraci?
Nová pobočka tehdy spadala pod Dobrovolnické centrum ADRA Frýdek-Místek a tam mi byli k dispozici zkušenější kolegové. Nicméně to bylo vesměs na dálku a tak kromě rad to bylo především na mně, jak se do toho opřu. Nicméně rady to byly užitečné a praktické, ale všechno bylo pro mne nové a učila jsem se za pochodu. Psychickou podporou mi byli právě kolegové, ale i lidé z místního společenství církve CASD. Ale celkově to byly velmi vysilující měsíce a roky a nejvíce síly čerpám vždy u toho největšího zdroje síly a povzbuzení, a tím je pro mne Bůh. Ten mi pak posílá i správné lidi v pravý čas.
Jednou jsem dostala otázku, co na moji práci v „neziskovce“ říká moje rodina? Co znamenala tvoje práce a nasazení pro tvoji početnou rodinu?
Manžel mi byl velkou oporou, sám má velké srdce pro pomoc lidem, jezdil například do válečné zóny v Jugoslávii, pomáhal v rámci dovolené při povodních a dodnes se rád zapojuje, kde je potřeba. Sám byl také jednám z „mých“ vyškovských dobrovolníků. A děti? Ty byly tehdy vzhledem k věku a výchově (i vlivem domácího vzdělávání) samy malými dobrovolníky, rády pomáhaly také a měly pro mne pochopení. Ale časem, jak moje nasazení rostlo do poněkud neúměrných výšin, tak to byly právě ony, kdo mne upozorňovaly na to, že to už není úplně v pořádku. A manžel mi pak pomohl odejít, když už to zasahovalo moje zdraví. Já bych to totiž možná sama nedokázala a kdo ví, jak by to všechno skončilo.
Jaká je podle tebe role charitativních ADRA Obchodů? Vedle základního účelu – sbírky na podporu dobrovolnictví mají i další přesahy. Který je ti nejbližší?
Jak už jsem zmínila, prvotním impulsem pro mne byla ekologická stránka znovupoužívání oblečení a dalších předmětů. Mně samotné je to velice blízké, žiju takovým stylem od své střední školy, kdy po revoluci začaly u nás vznikat první secondhandy. A to, že tohle bude dobročinný second-hand s přesahem, byla pro mne ještě nová a lepší úroveň.
Desetileté výročí vyškovské ADRA jsem se rozhodli oslavit benefiční módní přehlídkou upcyklované módy ve spolupráci s Módou Libuše. Spojujeme tak sociální rozměr i téma udržitelnosti. Rádi bychom oslovili širokou veřejnost i případné partnery z řad potenciálních dárců. Napadá tebe nějaký důvod, proč by měli návštěvníci na naši akci přijít a podpořit ji?
Nevím, jak moc si jako společnost v České republice, potažmo na Vyškovsku, uvědomujeme, jak se máme dobře a že patříme k nejbohatším lidem na světě. A jak málo stačí, abychom se o to bohatství podělili a pomohli druhým lidem, ale třeba i planetě. Opakované používání oblečení a dalších užitkových předmětů nebo jiné sponzorské dary, pokud to je v mých možnostech, je pro nás tou nejsnadnější cestou. A společnost, která není sobecká, to je ten nejkrásnější sen a toto je krůček k němu pro každého, kdo se zapojí.
Z ADRA vedly tvé kroky do školství a k pěstounství, tedy k dětem a mladým lidem. Co se snažíš mladé generaci předávat a co bys vzkázala těm, kteří jednou převezmou zodpovědnost za hodnoty a vztahy ve společnosti?
Tato otázka mne vedla k hlubšímu zamyšlení. O pěstounství přemýšlím už od dob vysokoškolských studií, kdy jsem z vlastní iniciativy docházela jako dobrovolnice do jednoho dětského domova. A s manželem jsme to tak nějak měli vždy v plánu, otázkou bylo jen, kdy se to uskuteční. Ke školství mne dovedly vlastní děti a moje touha jim předat ty nejlepší hodnoty a nasměrování, což byl jeden z důležitých důvodů, proč jsem šla do domácího vzdělávání. A odtud byl už jen krůček ke vzdělávacím programům v rámci místní knihovny, poté ADRA a nakonec učení v alternativní ZŠ. Protože právě tam všude jsem měla možnost se o ty hodnoty dělit s dětmi a pro mne je to ta nejdůležitější oblast společnosti. Protože dospělé změnit je už opravdu fuška, ale co zasejete do dětí, to může jednou tu společnost změnit. A zájem o druhé lidi a živé bytosti v jakémkoli smyslu, je pro mne tou největší hodnotou. Ta se nedá vždy naučit, ale může Vám ji někdo předat, někdo Vás může v životě inspirovat. Takže můj vzkaz není ani tak pro děti a mladé lidi, ale právě pro nás dospělé. Inspirujme je k dávání a zájmu o druhé, nikoli k sobectví a osobnímu prospěchu. Dávání je to, co nakonec člověka nejvíce obohatí a přinese mu největší radost.