Paní Karin, jak se stalo, že jste se rozhodla pomáhat lidem zasaženým válkou na Ukrajině?

Jako dobrovolník ADRA působím už dva roky, takže mě kontaktovala moje koordinátorka, jestli bych se nechtěla zapojit i do pomoci ukrajinským uprchlíkům. Neváhala jsem ani chvíli, protože když člověk sleduje, co se na Ukrajině děje, tak dobrovolnická pomoc je jedna z konkrétních věcí, kterou může každý z nás udělat. A protože mám s dobrovolnictvím zkušenost, tak jsem si řekla, že můžu být těm lidem v něčem užitečná.

ADRA v Ostravě pomáhá na vícero místech, například na Hlavním nádraží nebo při příjmu a výdeji humanitární pomoci. Proč jste se rozhodla pomáhat právě tady na Krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině (KACPU)?

Povoláním jsem IT manažerka, takže v práci se denně potkávám s lidmi a jsem zvyklá s nimi komunikovat. Navíc ovládám trochu i ruštinu, takže moje cesta vedla právě sem. A musím říct, že už nejednou se mi moje komunikační dovednosti a znalost jazyka hodila. Možná právě proto nejčastěji na KACPU naviguji příchozí uprchlíky na jednotlivá stanoviště, kde si vyřizují víza, zdravotní pojištění či dávky. Teď chodím pomáhat i na Hlavní nádraží, kde naviguji nově příchozí uprchlíky na další vlakové spoje nebo právě na KACPU.

V čem vidíte přínos dobrovolníků právě tady na KACPU?

Ukrajinští uprchlíci, kteří sem přicházejí, mají za sebou většinou dlouhou a náročnou cestu. Jsou unavení, vyčerpaní, bojí se o své příbuzné, které na Ukrajině zanechali. Navíc můžou pociťovat i obavu z budoucnosti v nové zemi, neznají jazyk, ani naši kulturu. A když se na ně někdo obrátí s úsměvem a třeba i v jazyce, kterému rozumí, tak to pro ně může být alespoň malé povzbuzení a podpora. A právě v tom já vidím naši dobrovolnickou roli. Vždyť častokrát jsme to my dobrovolníci, se kterými přicházejí do kontaktu jako s prvními. I proto se snažím, aby ten první dojem o nás, byl co nejlepší.

Jako dobrovolník ADRA jste určitě pořád v akci, ale vzpomenete si na nějaký konkrétní příběh, který vás oslovil?

Na každé směně jsou to určitě desítky lidí, se kterými přicházím jako dobrovolník do kontaktu, byť jim jenom ukážu, na kterou přepážku mají jít. Ale určitě mi utkvěla devítičlenná skupinka maminek s dětmi. Tři kamarádky utíkaly společně před válkou na Ukrajině a dostaly se až k nám na KACPU. Při vyřizování víz se musely rozdělit a každá dostala jiné číslo. Tak se stalo, že dvě z nich i s dětmi se dostaly na ubytování na Ostravici a ta třetí až do Karlovic v Jeseníkách. Ta poslední maminka z toho byla velice smutná a plakala. Tak jsem se jí zeptala, co se děje a snažila jsem se jí pomoci. Nakonec vše dobře dopadlo a maminky se povedlo ubytovat na stejném místě. To jsem měla opravdu dobrý pocit, že jsem k tomu mohla přispět. A kdyby to byl jenom jeden člověk, kterému jsem tímto způsobem pomohla, tak moje dobrovolnická činnost tady má smysl.

Jak často sem chodíte a jak zvládáte skloubit dobrovolnictví s vašim povoláním?

Snažím se být na KACPU co nejvíce můžu, ale většinou mi to vychází 3krát týdně, obvykle tady strávím 3-4 hodiny.  Mám výhodu v tom, že mám flexibilní pracovní dobu, takže tady můžu být i častěji. Proto jsem si také přibrala i dobrovolnické směny na Hlavním nádraží v Ostravě.

Jak jste se vůbec dostala k dobrovolnictví? Říkala jste, že v naší organizaci ADRA už působíte jako dobrovolník delší dobu. 

Byla to vlastně souhra několika okolností. Jednak v mém životě nastal okamžik, kdy mé děti dospěly a jak se říká „vylétly z hnízda“. Najednou jsem si uvědomila, že mám více volného času i prostoru pro sebe. Hledala jsem proto možnosti, jak tento čas smysluplně využít. A protože mám ráda lidi a chtěla jsem být užitečná, tak dobrovolnictví pro mě bylo přirozenou volbou. Dalším impulzem bylo, že má maminka se dostala do domova pro seniory a při návštěvách jsem začala více vnímat, že v těchto zařízeních je i spousta osamělých seniorů, za kterými nikdo nedochází. Nemají si s kým popovídat nebo zajít na procházku. Proto jsem jako dobrovolník začínala právě u seniorů a docházím za nimi dodnes.

Máte i jiné dobrovolnické zkušenosti?

Ano, pomáhala jsem i v době nouzového stavu při kovidu. Tak jsem se v domově pro seniory dostala přímo na kovidové oddělení. Musím říct, že to pro mě byla obrovská škola života.  Pomáhala jsem i s přímou péčí o klienty a zkusila jsem si na vlastní kůži, jaké to je, dělat ošetřovatelku.  Od té doby mám k tomuto povolání velký obdiv. Je to nesmírně těžká práce, a to po fyzické i psychické stránce. Myslím si, že to je spíše poslání, než povolání, pomáhat tímto způsobem právě starým a nemocným lidem. Také mne setkání se smrtí ještě více utvrdilo v tom, že zdraví je ta největší hodnota, i když to může znít jako klišé. Člověk si po takovéto zkušenosti poskládá životní hodnoty a priority úplně jinak a spoustu malicherností už neřeší.

Je ještě něco, co byste za závěr vzkázala lidem, kteří o dobrovolnictví uvažují?

Ať neváhají a určitě do toho jdou! Právě ADRA nabízí tak širokou škálu programů, že každý kdo chce pomáhat, si pro sebe může vybrat ten správný směr. Někdo se třeba lépe cítí s dětmi, jiní můžou najít smysl v pomoci zdravotně postižením lidem nebo právě seniorům. Každý se může realizovat jinak. Při dobrovolnictví si člověk více uvědomí, jakým uspěchaným způsobem života žijeme a jak jsme v jednom kole – do práce, z práce, nakoupit, uklidit…  Dobrovolnictví vám dá i jiný smysl a pohled na život. Při něm nejenom dáváte, ale především strašně moc dostáváte. Ale to si právě člověk musí zkusit na vlastní kůži, na to slova nestačí…

Paní Karin, moc Vám děkuji za rozhovor a věřím, že bude velkou inspirací pro ty, kteří ještě váhají, jestli se vybrat cestou dobrovolnictví. A já vám děkuji i za ně.

(Rozhovor vedla mluvčí ADRA Ostrava, Katarína Kijonková)