Karel Prorok je Ostravský senior, který prožívá stejné životní radosti i starosti, jako jeho vrstevníci. Se svým trápením se ale rozhodl vypořádat obdivuhodným způsobem, který může být inspirací pro mnohé. Stal se dobrovolníkem Adry. Jeho příběh zaujal i magazín Senior, pro který pan Prorok sepsal své zkušenosti s dobrovolnictvím…

Proč pomáhat druhým? Pomůžete sami sobě!

Jmenuji se Karel Prorok a jsem dobrovolníkem Adry. Je čtvrtek 15 hodin a já se jako každý týden chystám navštívit ovdovělou paní. Byla mi, s důvěrou, svěřena Adrou v rámci pomoci potřebným lidem prostřednictvím sítě dobrovolníků. Absolvoval jsem nezbytné vstupní pohovory, testy, školení a různá osvědčení o bezúhonnosti, aby nemohlo dojít ke zneužití důvěrného kontaktu s klientem. No, ale jak jsem k tomu vlastně dospěl? Co mne přimělo, v mých 82 a půl letech, k téměř bláznivému kroku navštěvovat vrstevníky, možná starší nebo i mladší? A co jim vlastně mohu nabídnout? Nepotřebuji spíše pomoc já, jenž zůstal nedávno sám? Po padesátiletém hezkém manželství?

Pravdou je, že jsem si během jednoho roku truchlení opravdu prošel těmi známými 5 fázemi: popírání, hněv, smlouvání, deprese a posléze smíření. V prvních dvou stavech jsem byl zavřen v bytě, nikoho jsem nechtěl vidět, slyšet, navštívit. Covidová opatření mi spíše vyhovovala! Ovšem tato opatření mne těžce zasáhla o Vánocích, kdy se spojila s těžkými depresemi.

Vánoce jsem prožíval vždycky intenzivně

Vánoce totiž jsou od dětství mé nejradostnější svátky! A nejen kvůli dárkům, ty jsou jen dílčí, byť nezbytnou součástí. Svátky začínají už s prvním pečením cukroví a jejich magie vzrůstá s časem a intenzitou příprav, kdy hlavně maminka se stává čarodějem kouzlícím z takového mála úžasné dobroty a laskominy, saláty a kapry, švestkovou omáčku a všecko! Tatínek přinese z lesa, bydlíme přece pod Lysou horou, správný stromeček, tak akorát, a aby nespadl, tak ho přibije, k nemalé radosti maminky, skrze vyšívanou dečku ke štokrli a já můžu zdobit! Komerční baňky jsou výjimkou, převládají lidové ozdoby ze slámy, ovoce, šišky, papírové řetězy, svíčky a podobně, po válce i vánoční bonboniéra. S první hvězdičkou na nebi končí půst (zlaté prasátko se opět nedostavilo, zato to v chlívku se dožaduje štědré večeře) a usedáme ke slavnostnímu stolu. Ponechám, milé čtenáře, vlastnímu menu a chuťovým buňkám v osobních vzpomínkách a přeji: „Dobrou chuť!“ Letošní Vánoce ať vám poskytnou podobně krásné a emotivní prožitky, jako ty dřívější!

Po večeři dostal každý náležité dárky od Ježíška, rozdělené na tvrdé a měkké. Bylo zvláštní, že ty měkké vyvolávaly u chlapců méně spontánního jásotu nežli ty tvrdé?!?! Největší výlev emocí vyvolala ovšem vzduchovka, dokud chlapci nezjistili, že tatínek je hlavní zbrojíř a drží munici. A to především kvůli sojce, jejíž pírko musí mít za kloboukem. Enviromentalita byla tehdy ještě na houbách! Po všech radovánkách, včetně lití olova, což tatínek jako slévač zvládl, na rozdíl od pana Kodeta v Pelíškách, bravurně, se šlo na půlnoční. Kostelíček jsme měli blízko, tatínek tam hrál na varhany a než byly elektrifikovány, tak jsem musel šlapat měchy, což bylo pro lehkého kluka docela namáhavé!

Vděčím rodičům za to, jaký jsem

Trochu jsem se zapovídal, ale možná zase třeba vyvolal vaše milé osobní obrázky a vzpomínky.

Vracím se obloukem k tématu mého dobrovolnictví, především k jeho motivaci. Pochopitelně, že nám jsou geneticky, ale i výchovně vtisknuty jisté vlastnosti, vzorce a způsoby našeho chování. Velmi za ně děkuji svým rodičům, kteří přestože za celičký můj život nepronesli jedinou větu typu: to dělej, to ne, tak se to musí, a tak nikoliv, to je špatné nebo dobré, předali mi ty správné zásady. Jen prostě žili, pracovali, zajistili nás, abychom měli to nejnutnější, bavili se podle možností (tatínek hrál také ve velmi prestižní dechovce na trubku), maminka krásně zpívala (i při praní na valše), stýkali se se sousedy, jak při vzájemné výpomoci, tak ve vzácných volných chvílích zvláště v zimě. Takže ano, osobní příklad rodičů, to je ta nejcennější devíza do života, kterou mohou potomci dostat. A nic to nestojí!

Od maminky jsem dostal dar mít rád lidi. Podvědomě jsem ho užil ve všemožných situacích a spolkových činnostech, dokonce i u Sametové. Přineslo mi to radost i mnohá přátelství podnes!

Proto, když jsem se asi po 3/4 roku protrpěl všemi stavy až ke smíření, položil jsem si otázku, co budu ale dělat sám se sebou? Jsou tady sice má hobby: muzika, literatura, divadla, kina, procházky, spousta přátel…

Na svou rodinu se mohu spolehnout, ale to mi nestačí

Největší oporu mám samozřejmě ve své rodině. Osobní kontakt s ní však nešťastný koronavirus zcela vymazal, a to bylo hodně zlé! S její podporou ale mohu kdykoliv bezvýhradně počítat, a i když jsem zatím soběstačný, je moc dobré cítit, že je připravena jakkoliv pomoci a pomáhá. Jedna část je sice až v Praze, ale komunikace je dnes snadná. Druhá rodinka bydlí dokonce vedle, takže to je moc dobré. Faktem ovšem je, že životní styl a podmínky dnešních rodin jsou poněkud nešťastné, řečeno s klasikem, pokud se týká časových nároků! Možná se to bude společnost nějakou dobu učit, jak umně harmonizovat nově dané možnosti s dobře žitým životem, bez stresů, obav a egoismu, a naopak s pohodou, zdravě a společenskou empatií. Musím zde zmínit svého milého vnoučka Mikuláška, autistu, který se na mne hodně navázal a neustále mne překvapuje svou citovostí, která je u nich mimořádně vzácná. Mám z něj radost a shledávám, že sdílená empatie opravdu nemá hranic. To všechno je sice pěkné, ale pořád ještě mám veliký prostor pro nějaké smysluplnější aktivity, a to i přes má značná zdravotní omezení. Snad bych mohl zúročit to, co jsem si prožil, jak jsem si tím procházel, co mi pomáhalo nebo, co by mi pomohlo? Jak covidová epidemie vyloučila možnost osobního kontaktu a jak právě ten je veledůležitý?! Podvědomě jsem cítil, že mám v sobě schopnost naslouchat druhým, vnímat jejich sdělení a adekvátně reagovat? A že to tedy mám dělat, když mohu.

Řešení bylo snadné

Napadlo mne, že snad existují instituce, které poskytují podobnou pomoc potřebným, a tak jsem začal pátrat na internetu. Skutečně jsem několik takových organizací objevil, včetně Adry, která dokonce sídlí zastávku ode mne. Už jsem neváhal a k Adře vyrazil. Na místě mě překvapil činorodý ruch a příjemné uvítání, přičemž jsem měl pocit, že v této partě mladých mohu být tak pouze za opatrovanou osobu. Opak byl pravdou! Byl jsem respektován, náležitě vyzpovídán, prošel jsem rutinním přijímacím protokolem a stal jsem se dobrovolníkem. Mohl jsem si zvolit druh své aktivity a vybral jsem si domácí návštěvu klienta, typově podobného.

Jsem dobrovolnický novic, měl by tady psát raději nějaký matador, ale požádali mne a já neuměl říci NE!

Moje zkušenosti

Mohu se s vámi podělit o své poznatky z 15 dvouhodinových sezení z 90. letou půlroční vdovou, na svůj věk velmi vitální, dříve pedagožkou. Přestože procházela těmi ranými, nejkrutějšími fázemi, bylo očividné, že tato „terapie“ má obrovský smysl a pozitivní důsledky. Je faktem, že k psychické stránce se vinou všelijaké byrokracie, administrace a rodinných vlivů, přidává občas i potřeba řešit vlastně nepříslušné otázky, vzhledem ke kompetencím Adry, ale to klienta moc nezajímá. Nicméně dobrovolník se s tím musí šikovně popasovat, aby konečným výsledkem bylo upokojení klienta, jeho relativní pohoda a zklidnění. Pochopitelně jsou různí klienti, z méně dramatickými stavy a situacemi, ale vždy se jedná o vážnou potřebu blízkosti někoho, kdo dovede naslouchat, nešetří empatií a zájmem. Vzpomenu nedávná slova sympatického pana doktora Radkina Honzáka, že ani 10 000 SMS nenahradí 10 minut osobního kontaktu, dotyků a pohlazení! Je to tak! S potěšením sám pozoruji, jak je doopravdy účinná taková blízká komunikace, samozřejmě bez jakékoliv intimity. Postačí, když klient ví, že mu někdo upřímně naslouchá, že má na něj čas a nabízí laskavost. Není to zas tak obtížné projevit.

Odměnou dobrovolníka je, když na rozloučenou uslyší, moc se těším na příště a děkuji!

Já jsem velmi vděčný za svěřenou úlohu a mohu tady jen zopakovat motto tohoto článku:

Pomáhejte druhým, pomůžete sami sobě!

Pro magazín Senior Karel Prorok

Lucie Lepařová

Foto: Ilona a Libor Hromádkovi