Příběh dobrovolnice a srdcařky Bohdi

Bohdanka je ADRA dobrovolnice již šestým rokem, pravidelně dochází za svými kamarády do Santé, kde spolu zpívají, povídají si a hlavně se hodně nasmějou. Pomáhá každému, kdo zrovna pomoc potřebuje. A že toho za poslední roky bylo… Má na to asi speciální tykadla. Jakmile Bohďa vidí potřebu někde či někomu pomáhat, hned začne konat. Nepřemýšlí, proč by to nešlo anebo že je to či ono složité… Zkrátka když je potřeba někomu pomoc, tak pro to udělá všechno – „Žena činu.“. Nyní pravidelně pomáhá na bohumínském nádraží a zároveň pomáhá několika ukrajinským rodinám v Havířově. Své postřehy z mnoha setkání na bohumínském nádraží sepsala a podělila se s námi o ně:

Mamy s diťmy, aneb jak jsem poznal svoji sestru

„Vogodymo z vagonu, podzimnej perechod!“ Segře zřejmě hráblo. Týden před maturitou, kluk se s ní rozešel. Přichází máma a s údivem kouká na dveře pokoje, ze kterého se ozývá „Mamy s ďitmi do zalu očikuvaňa“. Půl roku fránina, rok angličtiny, ale co je tohle za hatmatilku? Propukáme smíchy.

Ségra rozrazí dveře „Koukáte na zprávy?“ Matka povzdechne, že by nám neměl kdo navařit a uklidit. Následuje ještě věta, kterou milujeme „Nejsem vaše služka!“ Mizím za ségrou. Na posteli leží ukrajinsko–český slovník. Ségra je borka! Po hodině už stojíme v hale bohumínského nádraží. Já, ségra, vojáci, policajti, hasiči a pracovníci Červeného kříže. V ruce držíme letáčky s větami v ukrajinštině. Úkol zní jasně: odchytit uprchlíky, vzít jim kufry a odvézt je do teplé haly nádraží. Jsem trochu nervózní, žmoulám v ruce papírek a opakuji si dokola fráze. Už brzy začne naše mise. V jednu hodinu už stojíme v podchodu a vyčkáváme, až nám je vojáci z peronu začnou posílat dolů.

Najednou se hala začíná hemžit uprchlíky a sestra jim vybíhá vstříc „Praha, Brno, Varšava?“ Lidé ověnčení zavazadly s dětmi v náručí přikyvují hlavou. Ač je cítit únava, poměrně rychle se přesouvají do haly.  Vracíme se opakovaně do podchodu a bereme se sestrou další a další zavazadla. Vidím stařenku o holi, kufřík pouští z ruky, sotva popadá dech. Z boku ji podpírá žena s dítětem, zabaleným v dece. Ségra natahuje paže pro toho drobečka. Naštěstí jsme v hale.

Odkládáme bundy a začínám se rozhlížet. „Do you speak English?“ Nikdo mi však nerozumí. Opráším ruštinu, kdepak, domlouváme se rukama, nohama. Kluci ukazují mobily, hledám, kde by se nabily. Děti usínají po lavicích vedle svých matek. Obcházíme je se slovy „Tee, coffeee?“

Nádražím prochází muž a míří k policistovi „Do you speak Englisch?“ Vrtí hlavou, zdravotníci také. Rozbíhám se k němu: „I can speak English, but a little“. Něco snad vypotím. Po chvíli se dozvídám, že přijíždí ze Slovinska. Ukazuje průkaz novináře se slovy „I am journalist!“ Přece jen opráším ájinu. Zjišťuji, zda může fotit. Může, a tak se odebíráme na průzkum do čekárny.

V rohu místnosti sedí žena asi 30 let. Kouká do mobilu a po tvářích se jí koulejí slzy. Ségra se pokouší navázat hovor s babinkou, která těká očima po čekárně „Kuda vy jidete?“ Křičí: „Olenko!!!“ Přibíhá mladá žena, zřejmě její vnučka, na rukou plačící miminko. Dvouměsíční Vesna, jak se později dozvídáme, se hlásí o jídlo.  Moje „sestra v akci“ utíká k baru a už drží v ruce krabici sušeného mléka pro kojence. Jako by tu byla doma.

Běží ke mně klučina s autem v ruce a celý září „Maja mašina?“ „Tvaja“. Halou zní pláč dětí. Nosím jim hračky, přesnídávky a sladkosti. Ženy hledají v regálech kosmetiku. Jedna vytahuje z kabelky kuličku nivey, kroutím hlavou, už není. Hala na chvíli usíná.

Sotva se však děti uklidnily, přichází voják s cedulí Praha. Matky budí své děti. Ségra je opět na roztrhání. Probíráme společně jednoho chlapce. Žena mlčky chlapce šimrá malíčky po lících. Nereaguje však. Hladí ho po čele. Oblékáme ho a obouváme mu boty. Ač stojí na nohou, stále spí. Podpíráme ho každá za jednu paži a uklidňujeme jeho mámu. Na zádech mám batoh, v ruce brašnu a sotva se vleču. Na peroně se ptám, jak se jmenuje ten náš spící princ. Teprve vidím naslouchátko v uchu. „Já Jana a ty?“ Odezírám z úst. „Ja Saša a tut Nazar“, pokyne rukou na své dítě. Nemůže mluvit, je hluchoněmý. Vlak přijíždí, začíná zmatek, bojí se, že nebude dost místa. Hladím tu mámu po ruce se slovy „Bude mistse!“ Hledí na mě jako na obrázek. Metr od nás přebírá moje ségra z rukou vojáka malého kojence. Klopí zrak do zavinovačky. Lesknou se jí oči. Je –10 °C a jsou tři hodiny ráno.  Všichni odjeli, kam měli namířeno. Po úklidu čekárny doléhají emoce. Budou v pořádku? Setkají se se svými muži? Kdy dorazí do cíle? Sestra tuší, čím asi procházím, obejme mě ve spánku. Nemůžu spát, sestra vykřikuje ze spaní „Kuda jidete?“