Humanitární pracovnice v Ukrajině: Starší lidé tu chtějí dožít a se smrtí při útoku počítají

Maryna Ilnytska je humanitární pracovnice v Ukrajině, pomáhá distribuovat potravinové balíčky obyvatelům Chersonské oblasti v rámci projektu Světového potravinového programu OSN, který realizuje ADRA Ukrajina s podporou ADRA Švýcarsko. S Marynou jsme si povídali o její cestě, práci i výzvách. Přejeme inspirativní čtení. 👇💚

Maryno, povězte nám něco málo o sobě a o tom, jak jste se do projektu zapojila.

Pocházím z ukrajinského města Beryslav, které leží v Chersonské oblasti, jež je válkou hodně zasažená. Před válkou jsem pracovala jako učitelka v mateřské škole v jiném městě, ale se začátkem invaze jsem se vrátila domů. 11. listopadu 2022 byl Beryslav osvobozen od okupace a začala se tam distribuovat humanitární pomocí. A já byla požádaná o pomoc, později jsem dostala oficiální nabídku práce. Bez přemýšlení jsem souhlasila. Pocit, že mě lidé potřebují, se stal obrovskou morální oporou.

Pracujete v dost nebezpečných podmínkách. Co vás motivuje pokračovat?

No přesně to, že žiji v Chersonské oblasti — vedle lidí, co trpí. Vidím a slyším ostřelování, v okolních osadách není elektřina, plyn, voda, obchody pořádně nefungují. A když přivezeme i malou sadu potravin, může nás to zachránit. Například v blízké vesnici Zmiivka žilo před rokem a půl asi 850 lidí, teď tam zbylo jen 6. Když jim přivezeme pomoc, jsou nám strašně vděční. A to nám dává sílu a chuť pokračovat.

Co se s těmi stovkami lidí stalo? Evakuovali se?

Někdo odešel sám, někdo byl evakuován, někdo byl bohužel zabit…

Proč někteří stále v tak otřesných podmínkách zůstávají? Proč se neevakuují?

Důvodů je několik. Někteří nemají kam jít, jiní nemají žádné blízké. A někteří už odešli, ale vrátili se, protože se nesetkali s přijetím nebo nenašli to, co hledali. Tito lidé nám říkají, že je pro ně lepší tady žít než se setkávat s nepřijetím. Často jsou to i starší lidé, kteří tu chtějí dožít a s případnou smrtí při útoku počítají. „Alespoň zůstaneme na vlastním dvoře,“ říkají.

Jak probíhá proces distribuce humanitární pomoci, konkrétně tedy potravinové?

Všechno si předem naplánujeme: domluvíme se, kdy přijede kamion, analyzujeme, kdy je nejbezpečnější příjezd. Někdy musíme začít ve čtyři nebo v pět ráno. A informujeme o tom obyvatele. Potom přijedeme, vyložíme potraviny a lidé si pro ně mohou chodit. Zkontrolujeme jim patřičné dokumenty a rozdáme každému potravinovou sadu o hmotnosti přibližně 11,5 kilo. Jedná se o základní potraviny – fazole, olej, sůl, cukr, těstoviny, špagety, ovesné vločky, cereálie a mouka. No a pokud je vyhlášen zrovna poplach před náletem, rychle uzavřeme stanoviště a lidi odvedeme do krytu. Jakmile dostaneme zprávu, že poplach před náletem skončil, pokračujeme v distribuci.

Jak komunikujete s lidmi, když nemají elektřinu?

Velmi jednoduše: ústním podáním. Taky si předávají zprávy už sami a funguje to ještě lépe než online chaty.

S jakými se setkáváte reakcemi?

S různými. Existují i takoví, kteří to berou jako samozřejmost a jsou na tom plně závislí. Ať se děje cokoli, vyžadují to a když to nemají, jsou naštvaní. Ale naštěstí jich není mnoho. Lidé jsou většinově vděční a milí. Píšou nám dopisy i svá přání a my se jim snažíme vyhovět. Ta milá slova mě hřejí na duši nejvíc.

Co váš tým teď nejvíc potřebuje?

Je tu jedna důležitá potřeba, a to bezpečnostní. Když jedete do osady, kde není stabilní spojení, nevíte, jestli náhodou zrovna neletí dron. Nejsou tam navíc žádné radary, kterými bychom mohli hrozbu předem odhalit. Proto nyní opravdu potřebujeme radary – abychom mohli monitorovat vzdušný prostor a být připraveni na útok.

Říkám si, jak to celé můžete zvládat…pomáhá vám víra?

Ano. Při každém přesunu z místa A do místa B si řeknu: „Děkuji ti, Bože, že jsi mi poslal anděla strážného.“ Při každém probuzení ráno si říkám to samé. Žiju ze dne na den a zítra bude až zítra. Bez tohoto životního postoje bych nepřežila. 🙂