Zůstat vnímavými prostředníky mezi dárci a obdarovanými
Přečtěte si rozhovor u příležitosti 30. výročí založení organizace ADRA. O své vzpomínky se s námi podělili Rudolf Reitz a Miroslava Žaludová, kteří oba stáli v počátcích naší organizace. Miroslava Žaludová (MŽ) v Adře působí od roku 1992 až dosud, původně jako tajemnice a koordinátorka adráků, později jako předsedkyně správní rady Nadace ADRA, členka správní rady ADRA, o.s. i Nadace ADRA. Rudolf Reitz (RR) byl vůbec prvním ředitelem organizace ADRA ČR od jejího zrodu v roce 1992 až do roku 1998.
Zleva ekonomka ADRA Dagmar Raková, ředitel ADRA Rudolf Reitz a předsedkyně Nadace ADRA, Miroslava Žaludová.
Na co z uplynulých let vzpomínáte nejraději? Co patří k těm nejhezčím, nejsilnějším vzpomínkám?
MŽ: Velmi ráda vzpomínám na to, kolik šikovných a obětavých lidí jsem během let potkala, jak mě smysluplnost mé práce bavila a přinášela mi vnitřní radost i naplnění mého křesťanského způsobu života. S nadšením jsme se „prokousávali“ k profesionalitě neziskového sektoru.
Nemohu zapomenout na statečnost těch, kteří vozili za nebezpečných podmínek humanitární pomoc do zemí postižených válkou; na vděčné rodiče, kterým jsme se snažili ulehčit složitou situaci s jejich těžce handicapovanými členy rodiny, a také na všechny štědré dárce.
RR: Jsem vděčný, že Hospodin svou milostí a ochranou zachoval naše životy. Silné vzpomínky patří kolegům z ČSAD Zlíchov, kteří nechtěli odjet sami např. do Sarajeva, bez mé přítomnosti. Věřili tomu, že když budu s nimi, tak mezi námi bude Boží ochrana a vrátí se v pořádku domů.
Co pro vás bylo naopak nejtěžší?
MŽ: Převládala radost z toho, že se můžu podílet na tak užitečné činnosti. Byli jsme mladší, plni elánu a odhodlání učit se. Důležité bylo zaměřit se na získávání finančních prostředků a motivování ochotných dobrovolníků. Hodně zavazující bylo získávat si důvěru veřejnosti a médií a nezklamat ji.
Složitější situace pro mě osobně nastala, když v roce 2014 přišla změna občanského zákoníku. Vedla jsem v té době Nadaci ADRA a musela jsem kvůli tomu zvolit nový směr činnosti lišící se od činnosti Adry, o.p.s. Zaměřili jsme se na pomoc konkrétním rodinám v ČR s nemocnými a handicapovanými dětmi či dospělými.
RR: Pro mě bylo nejtěžší odjet z domova „směr válka“, mít odpovědnost za druhé, navenek být v pohodě, uvnitř se chvět a přitom nevědět, jestli se vrátím domů.
Kteří lidé vám byli tou dobou oporou? Na jakou spolupráci rádi vzpomínáte?
MŽ: Na začátku jsme byli tři a myslím, že jsme souzněli a navzájem se podporovali. Ráda vzpomínám na spolupráci s velmi obětavými dobrovolníky – adráky.
RR: Oporou mi byla určitě manželka, která musela nést mou nepřítomnost s odvahou. Neměli jsme většinou žádné telefonní spojení. Děti, Patrik a Olga, to také statečně nesly, obě se podílely na pomoci. Patrik nakonec pracoval v Bosně tři roky na projektech ADRA i MV ČR, kdy stavěli příbytky pro repatrianty a přistavovali k nemocnici chirurgické sály s příslušenstvím. Pán Bůh probudil mnoho ochotných a nadšených adráků, převážně ze sborů CASD, kteří sbírali peníze, materiál, mnozí z nich jeli i osobně pomáhat během své dovolené – pro mne nezapomenutelní hrdinové. A nemohu zapomenout na Jendu Lauterbacha a jeho spolupráci.
Mysleli jste si při zakládání organizace ADRA v květnu 1992, že ADRA tu bude dalších třicet let? Jakou jste měli té době vizi?
MŽ: Snažili jsme se „položit dobré základy“, na kterých by se mohla ADRA dál rozvíjet. Doufala jsem, že bude možné pomáhat tímto způsobem i v budoucnu. Jsem moc vděčná za to, že tu ADRA stále je a má i dnes tolik skvělých projektů a obětavých zaměstnanců.
RR: Vůbec jsem v roce 1992 neuvažoval nad tím, jak dlouho tady česká ADRA bude. Věřil jsem, že tu bude tak dlouho, jak dlouho bude svět světem. Bolesti, problémů a katastrof neubude, bude třeba pomáhat až do konce světa.
Co je podle vás důležité v této práci či službě lidem neopomenout, aby tu ADRA mohla být pro druhé i nadále?
MŽ: Naplňovat to, co má ve svém statutu – pomáhat všem lidem bez rozdílu rasy, náboženského vyznání, etnika, věku nebo pohlaví. A také citlivě vnímat potřeby lidí, zachovat si radost a nadšení z práce, transparentnost, dodržování etických principů a pokoru v tom, co dělá.
RR: Pán Bůh je tak milostivý, že nám dává stále víc, než potřebujeme. Důležité je stále vnímat potřeby jiných lidí. Věřím, že Pán Bůh dá, abychom zůstali prostředníky mezi dárci a obdarovanými – aby oni z milosti Boží zahlédli a zakusili Boží lásku. Nepodmíněnou, nezaslouženou, nekonečnou, laskavou… Za takovou práci čest a sláva Pánu Bohu!
Za rozhovor a vaši službu lidem srdečně děkuje Martina Špinková.
