1.Petře, můžeš nám, prosím Tě na úvod něco o sobě říci, ať Tě naši čtenáři lépe poznají?

Ahoj, určitě. Jak už zde zaznělo, tak se jmenuji Petr Chytil, jsem čerstvý čtyřicátník, mám dvě děti, jednu manželku, černou kočku a hypotéku.

2. Petře, co tě přivedlo k běhání, jaké byly Tvé začátky a co Ti běh dává?

Tak tady se vždy pousměji, když se mě na toto někdo zeptá. Já vlastně běh nikdy neměl rád. Na základce nebo střední jsem jej nesnášel a považoval za hrozný opruz. Já vždy všem říkal, že běhají jen ti, kteří neumí jezdit na kole nebo normálně chodit.

K běhu mě přivedla hlavně má hmotnost, která dosáhla hodnot okolo 110kg (dříve 75-80kg), což už bylo hodně. V minulosti jsem byl zvyklý furt něco dělat, jezdit na kole atd., ale díky sedavému zaměstnání kila rychle přirůstala a bylo potřeba s tím něco začít dělat a tady jsem se po tělesné a psychické stránce přestal cítit dobře a zadýchával se i do schodů…

Běh sem tedy zvolil ryze z praktických důvodů i díky jeho efektivitě spalování tuků, ale brzy se to zlomilo a začalo mě to bavit. Skvěle jsem se u toho uvolnil, vyčistil mysl od všedních problémů. Taky člověka začne bavit, jak se začíná zlepšovat a to jej posouvá dál a dál…

Co se týká mých začátků, tak to asi trochu více rozvedu, ať se případně ostatní vyvarují stejných pitomostí jako já J..

Jednou mi kamarád Jirka řekl, ať jdu vyběhnout s ním. Byl to tehdy asi můj oficiální první výběh od dob škol, byl říjen 2014 a on byl tehdy pro mě pan běžec běhající někde na časech 4:30min. na km, kdy jsem vlastně ani tehdy nevěděl co toto číslo pořádně znamená. Já byl v té době jen rozkydlá kancelářská knedla. Vyhrabal jsem doma lehce prošlapané bývalé skejtové tenisky s plochou podrážkou a hurá na to. Tehdy jsem si řekl, že uběhnu to co on a Jirka řekl, že má naplánovaných cca 10km, ale já mám prý běžet méně a jen volně a střídat běh s chůzí, tedy klasický Indiánský běh. Ale já se to snažil celé uběhnout a chodit jen minimálně (tehdy jsem běhání rozuměl stejně jako vyšívání, takže nijak). No a pak jsem skoro čtrnáct dní nebyl schopný normálně chodit a vyjít schody byl nadlidský výkon, jak jsem měl totálně rozbité celé nohy. Klasická začátečnická chyba včetně těch „super“ bot. Pak jsem vyběhl do konce roku ještě jednou a to taky nebyla žádná sláva. Na Silvestra jsem si řekl, že v roce 2015 zkusím naběhat 750 km a to se mi nakonec i povedlo. Každopádně hned v lednu, jak jsem byl natěšený, že tento cíl splním a díky tomu shodím nadváhu, tak jsem zkusil uběhnout jen tak bez tréninku půlmaraton (21,1km). Tehdy to byl můj asi 8 běh v životě, protože mě nebavilo furt běhat jen 3-5 km. Při dobíhání posledních kilometrů jsem pochopil, že takto trpět na posledních kilometrech není fakt asi normální. Byl jsem zničený jak Hirošima, všechno mě bolelo. Pletl jsem tak nohama, že kdybych měl klubko a jehlice na nohách, tak upletu svetry snad pro celé město, jak jsem byl zničený. Tehdy na mě kamarádi hleděli, že nejsem normální, že tohle snad ještě neviděli dát si jen tak půlmaraton bez tréninku. Že musím začít běhat systematicky, jinak riskuji zdraví. To vše mě donutilo si připustit, že pokud nechci někde „zahynout“ při běhu a chci se tomu věnovat dál, tak tomu budu muset dát nějaký řád a disciplínu a tak nějak jsem si vlastně stanovil systém, bez kterého to vlastně ani nejde.

3. Petře, můžeš nám říci, na jaké tratě se specializuješ?

A to je dobrá otázka. Věříš mi, když ti řeknu, že ani já sám nevím? Prostě jsem jen začal běhat. Dyť já vlastně ani nebyl na pořádném oficiálním závodě – mám tedy na mysli závod na 5 km, 10 km, půlmaraton (21,1 km) či maraton(42,2 km). Jednou jsem startoval na desítce a dal ji za padesát minut. Sice jsem byl po nějaké viróze, ale tehdy jsem byl rozbitý jak dětské hračky a pak si vlastně řekl, že tyto malé tratě mě asi nebaví. Všichni jsou rychlejší než já a mě hrozně trvá, než se rozběhnu a až mě to začne bavit, tak už je většinou konec závodu J.

Baví mě spíše běhat delší vzdálenosti, tedy od maratonu a dál…, prý se tomu říká ULTRA J a tak jsem začal koukat po delších tratích a po absolvovaných akcích na 100km jsem vyrazil v roce 2019 na Ultrabalaton 221 km, který vede okolo celého Balatonu v Maďarsku a zdolal jsem jej za 30h. Mimochodem skvělá akce! Letos jsem zkusil i 48hodinovku v Konstantinových lázních, kde jsem namotal na cca 3 km okruhu celkem 285km a skončil druhý. Pak i nějaké 24 hodinovky nebo loňský Spartathlon (246km), který jsem bohužel nedokončil ze zdravotních důvodů. I to se stává.

4. No to je úctyhodné, pro běžné lidi nepředstavitelné. Petře můžeš nám říci, které závody jsou Tvé nejoblíbenější, kam se rád vracíš a kterých si nejvíce ceníš?

Má srdcovka je místní vsetínský Špacír aneb 100km za 24 hodin. Byl to vlastně můj oficiálně druhý běžecký závod snad v životě. Pointou akce není ani tak závod, ale spíše zkus si zdolat 100 kilometrů v terénu +3500 m za 24 hodin, což se mi hned při prvním pokusu v roce 2017 podařilo za 18 a půl hodiny a vlastně tak nastartovalo mé pobíhání po delších tratích. Tehdy mi hodně pomohl s přípravou můj skvělý kamarád Michal Činčiala, který už v té době běhal mnohem delší závody a byl pro mě vlastně i inspirací. Michal mi dělal pak support na kole, když jsem běžel 221 km v Maďarsku okolo Balatonu.

 

5. Petře, když vidíme, jaké mety umíš zaběhnout, tak se pro nás zdá, že pro Tebe uběhnout běžný ultramaraton je, že si jdeš „jen tak“ zaběhat. Když běžíš 24, 48 hodinový závod, můžeš se, prosím Tě podělit s našimi čtenáři, jak překonáváš krize? Co tě drží na nohách, že to nevzdáš? Tvé výkony zasluhují obrovské uznání – z naší strany, z Tvé – velké sebezapření, protože jsou to výkony za hranicí lidských možností.

Hele, já sám si někdy říkám, že můj běh je někdy jedna velká krize… Někdy to běží úplně samo, že ani nevíš a už si tam kde si chtěl být nebo v cíli nějakého závodu a za to někdy je to od začátku až do konce jedno velké utrpení a krize za krizí. Na druhou stranu jsou tyto krizové běhy ideální, kde si vlastně zjistíš, co ti nejde a proč a na tom pak můžeš zapracovat. A o to více si toho pak vážíš, když se něco povede. Je dobré si hodně věcí osahat v tréninku, ale na některé věci se prostě nepřipravíte a ty zažijete až v závodě. Po x hodinách běhu je dobré běh něčím okořenit, tak často používám hudbu ve sluchátkách, někdo poslouchá podcasty. Pak je dobré mít otestované nějaké jídlo, pití, které jej nakopne, nebo kofeinové tablety či nějaké kofeinové doplňky. Na každého z nás zabírá něco jiného a tím je ultra tak zajímavý, že na něj není jednoduchý recept. Vše si musíš osahat a ozkoušet sám. Někdy se dívám k ostatním a ptám se jich co používají a pak to testuji na sobě. Ale aby to nebylo vše tak ideální, tak například já skoro vždy po stovce začnu zvracet. Někdy nic a jindy i vícekrát po sobě. Na Ultrabalatonu jsem zvracel asi 3x nebo 4x. Na letošní 48h. jen jednou a na loňské 24hodinovce v Maďarsku jsem zvracel víc jak 10x. Tam to byl fakt takový blackpunkový koncert, že i osmačtiřicetihodinovkáři, kteří startovali o den dříve, vypadali o mnoho líp jako já po 15 hodinách běhu a snažili se mi i pomoct (tohle je na komunitě ultra úžasné, všichni drží pospolu, ať běžíš doma nebo v zahraničí!). V průběhu závodu jsem si musel jít 2x odpočinout, ale moc to nepomohlo a zvracel jsem stále a až nad ránem po cca 21h jsem se znovu nakopl a nakonec jsem tam nakroutil myslím 165 km, což nebylo až tak špatné na to, že jsem tam x hodin prozvracel a motal se tam jako polystyren pod splavem. Tam jsem si fakt šáhl dost na dno, tělo už nemělo z čeho vůbec brát, nic jsem nedokázal v sobě udržet. Nevěděl jsem co jíst, pít. Podobně to bylo i Řecku na Spartathlonu, tam jsem zvracel už na 70 km, pozvracel jsem i jejich kontrolní bod. Na 75 km mě pak úplně vyply nohy, díky křečím a šel jsem doslova obličejem na asfalt a tedy stopka.

U ultra je podle mě nejdůležitější hlava pak jídlo a až pak to, co má člověk naběháno.

6. Máš před sebou ještě nějaký vysněný cíl  /vizi, metu, závod/, který Tě motivuje a chtěl bys ho dosáhnout?

Ale jo, těch je… určitě se chci vrátit do Řecka a dokončit Spartathlon, který se mi nepovedl.

Zaběhnout konečně normálně 24 hodinovku J, určitě se někdy znova podívat na 48 hodinovku. Pak tu máme třeba i šestidenní závody nebo 1000mílovku napříč Českem a Slovenskem. Dokonce koketuji i s myšlenkou se postavit na 24h na kolech.

Jak říkám, těch je… jen ten čas a dovolená není.

 

7. Petře, jako vítěz ADRAběhu ve Valašském Meziříčí jsi naběhal 299 km. Za tento výkon od nás, prosím Tě, přijmi obrovskou gratulaci a uznání. Můžeš nám prosím Tě říci, co Tě vedlo k tomu, že jsi se rozhodl tento náš běh podpořit svojí účastí.

Ročně naběhám nemalé množství kilometrů a pokud mohu přispět touto formou a jde to na dobou věc jako v tomto případě, tak to rád udělám. Bohužel mi nevyšlo se zúčastnit běhu přímo ve Valašském Meziříčí a tak jsem se přidal alespoň virtuálně.

8. Petře, už tím, že jsi podpořil první ročník ADRAběhu ve Valašském Meziříčí a věnoval jsi cenu pro vítěze Domovu pro seniory, svědčí o tom, že máš srdce na dlani pro druhé. Přesto bychom se Tě rádi zeptali, co Tě k tomu vedlo?

Já nevím, to bylo úplně automatické, hned jak jste mi dali vědět, že jsem vyhrál cenu.

Já vlastně ani neřešil a ani si pořádně nepřečetl propozice, že za první místa je nějaká odměna. JJJ

9. Petře, jak sám za sebe vnímáš povědomí o humanitární organizaci ADRA v našem regionu a v České republice?

Pro mě je to prostě kvalitní značka, která je zde dlouho a kterou snad každý zná a ví co dělá.

Něco jako Coca Cola, tu znají snad všude na světě.

10. Petře, letošní rok se pomalu blíží k závěru, co by si vzkázal našim čtenářům do závěru roku a nové roku 2023?

Popřál bych nám všem pevné zdraví a ideálně se vrátit do doby před covidem, kde i když jsme si mysleli, že je to doba šílená, tak zdaleka nebyla taková jako nyní…

Snad ten rok 2023 přinese všude na světě více klidu…