V objektu někdejšího Kojeneckého ústavu, který v současné době slouží autistům a nese název Centrum Áčko, se pojem ADRA skloňuje už dobrých pětadvacet let. Občasná praktická výpomoc několika dobrovolníků po několika letech přešla do pravidelných prázdninových brigád, na které se sjížděli mladí lidé nejen z České republiky, ale i ze Slovenska. Nešťastný covid však tuto bohulibou aktivitu nečekaně přerušil. Úpravu zahrady, což byl nepsaný úkol ochotných adráků, najednou neměl kdo udělat. A tak se někdy v létě ozval pan Navrátil, dlouholetý hospodář zmíněného zařízení s naléhavou prosbou o pomoc. Dost dobře ji nešlo odmítnout.

Organizace se ujala osvědčená koordinátorka posledních adrabrigád, Hanka Benešová. Protože je čerstvou maminkou malé Alžběty, přizvala si na pomoc liptálského Michala Řádka. 17. října se tak před „Kojeňákem“ shromáždila sedmičlenná skupina zástupců tří valašských adventistických společenství. Současná ředitelka Áčka, paní Pavla Vráblová, rozdala práci i nářadí a pak už se mírně zaplevelená a listím zavátá zahrada začala měnit k nepoznání. Spadané vlašské ořechy putovaly do připravených bedýnek, plevel a pohrabané listí na kompost či úhledné hromádky. Kolem třetí odpolední už koordinátorka Hanka oznámila konec šichty a zavelela k přesunu do jedné z meziříčských restaurací. U nečekaně chutné krmě pak pokračovaly vážné i žertovné rozhovory, na jejichž konci čekaly prázdné talířky a náramně hřejivý pocit u srdce. Pramenil především z toho, že se prostředí, ve kterém se potkávají lidé postižení autismem, zas o něco posunulo lepšímu.