Je to to nejmenší, co můžeme udělat

Pro mnohé ukrajinské uprchlíky je při příjezdu do České republiky první zastávkou nádraží Bohumín. Stovky dobrovolníků a dobrovolnic zde pomáhají nově příchozím s orientací po nádraží i se zavazadly, vydávají jídlo a oblečení, pomáhají tlumočit i uklízet a mnoho dalšího. Jedni z nich jsou i manželé Renáta a Jiří, kteří se s námi podělili o své dojmy a zkušenosti z dobrovolnické pomoci.

Jak jste se dostali k dobrovolnické práci na nádraží?

Na facebookových stránkách Bohumína jsme viděli, že jsou potřeba dobrovolníci. Zareagovali jsme na výzvu. V neděli večer jsme od organizátorů dostali smlouvu, podmínky a co je potřeba dělat. V úterý jsme začali.

Co obnáší vaše práce?

Pokaždé něco jiného. Když jsme tu třeba byli poprvé, tak jsme poskytovali informace maminkám s dětmi, které sem přijížděly. Vlaky z Polska odtud pokračovaly do Prahy a do Budapešti. Někteří uprchlíci ale chtěli jet třeba někam jinam. Přijíždějí do cizí země, nerozumí řeči ani písmu, tak je to pro ně těžké. Jsou rádi, že jsou tu lidi, kteří jim poradí, jak se tu orientovat. I když jsme si úplně nerozuměli, tak byli vděční.

Pak jsme taky dělali svačiny, asi tak sto svačin. Také jsme různě uklízeli, pomáhali vydávat potraviny, třídili jsme oblečení. Děláme prostě, co je potřeba. Někdy je toho víc a někdy míň.

Jak dlouho už tu pomáháte?

Teď jsme tu počtvrté, většinou to trvá 4-5 hodin, jednou dvakrát týdně. Záleží, jak to vychází.

Jaký máte pocit z dobrovolnické práce?

Velmi dobrý. Nejjednodušší způsob, jak pomoct, je poslat peníze. Ale takhle je ta pomoc osobnější. Pomáhala jsem třeba jedné mamince, které na peroně přebalovala miminko na kufrech. Je to kapka v moři, ale mám z toho dobrý pocit. Nebo jsme pomohli jedné dívce, která chtěla do Břeclavi, ale vlak by jí ujel, protože jen tak seděla na lavičce a nikdo si jí nevšímal. Nevěděla, kam má nastoupit. Jsou to malé střípky, ale díky nám to děvče nemuselo čekat hodiny na další spoj.

Pomáhala jsem třeba jedné mamince, které na peroně přebalovala miminko na kufrech. Je to kapka v moři, ale mám z toho dobrý pocit.

Utkvělo vám v hlavě některé setkání?

Jedna maminka tady čekala asi 45 minut. Měla obrovský kufr a kočár s malou holčičkou. Všichni už byli pryč, všichni cestující i policie. Tak jsme zjistili, kam jede, vzali jsme ji do vestibulu, pomohli jí s kufrem. Nabídli jsme jí spoustu věcí i pro dítě, ale ona si chtěla vzít jen čaj. Byla velmi skromná, sama od sebe si nechtěla vzít nic. Pořád strašně děkovala. Chtěla nám pak dát 100 złotých, které měla, protože cestovala do Polska. Mysleli jsme nejdřív, že je chce rozměnit, ale ona nám chtěla zaplatit. To jsme si samozřejmě nevzali.

A pak ta maminka, která přebalovala své miminko v zimě na peroně. Musela ho úplně svléknout, bylo jen v plínce. Jak se ho pak snažila přebalit, tak jsem mu držela hlavičku, protože mu padala z toho kufru, na který si ho položila. Já je obdivuju. Cestují tak dlouho s dětmi, které potřebují spát. Nedovedu si představit, co musejí prožívat.

V jakém přijíždějí rozpoložení?

Nepřišlo mi, že by byli úplně psychicky zlomení. Byli ale „vyjukaní“. Říkali jsme si, jestli my to psychicky dáme, až je všechny uvidíme. Jsou to ale úplně normální lidé, jen mají mnoho dotazů a mluví jiným jazykem. Ale když už jsou tady, tak mají asi to největší peklo za sebou po tom klidně dvoudenním čekání na hranici. Cestují snad do lepšího.

Pomáhá, když si s nimi člověk jen povídá. Jsou vděčni, že posloucháme, i když rozumíme každé páté slovo. Také potřebují informace. Což pro nás, kvůli jazykové bariéře, je nejtěžší. Ale nainstalovali jsme si do mobilu překladač a jde to. Vyznat se tu v těch vlacích pro ně musí být největší zmatek.

Jak přijímají pomoc?

Všichni jsou strašně vděční. Nesetkali jsme se s tím, že by se někdo nad pomocí ušklíbal. Neberou to jako samozřejmost, chtějí za to zaplatit. Nesetkali jsme se s žádnou negativní reakcí, jen s vděčností nebo s ostychem.

Co byste vzkázali lidem, kteří také přemýšlí o takové pomoci?

Ať jdou a dělají cokoliv, je to hrozně fajn pocit. Ať už jsme dělali svačiny nebo pomáhali maminkám nebo dezinfikovali lavice… dělá se, co je potřeba. Chodíme sem rovnou z práce, večer přijdeme domů, bolí nás nohy, ale máme strašně dobrý pocit. Je to to nejmenší, co můžeme udělat.

Děkujeme vám za rozhovor a za vaši nezištnou pomoc.