Život po tornádu: Stačí sa blýsknút a máme strach
Život po tornádu: Stačí sa blýsknút a máme strach
Tři lidé, tři příběhy a tři způsoby, jak se vyrovnat s následky způsobenými tornádem. Postupně vám představíme tři obyvatele Moravské Nové Vsi, kteří mají společnou jednu důležitou věc, a to víru, že brzy bude všechno alespoň trochu jako dřív. V prvním rozhovoru vám představíme paní Pavlu, jejíž domácnost je jednou z těch, které ADRA díky finančním příspěvkům podpořila.
Co se vám už podařilo, paní Pavlo, za ten poslední měsíc od události na domě udělat?
Podařilo se nám zvládnout pokrytí střechy pokrývačem, klempířské práce nám zrovna dělají. Potom nás ještě čekají nějaké zednické práce, na jaře chceme nechat udělat venkovní omítky, dát brizolit.
Kdo vám pomáhá?
Pomáhá mi syn, ale často bývá v zahraničí, protože je u vojenského letectva. Když je doma, hodně mi pomůže nebo sežene pomoc, kamarády, známé. Ale co se týče odborných prací, to objednal raději řemeslníky, které zaplatil. Přece jen – je to docela velká střecha, a to nemohli dělat jen tak nějací dobrovolníci, kteří do Moravské přijížďají ochotně pomáhat. To mosí dělat ti, kdo to umňá. Syn i všechno na zahradě pouklúzal.
To je asi v tom zlém ta pozitivní věc – že si lidé pouklízí zahrady a dvorky, na což dlouho nebyl čas nebo chuť, nebo už to člověk za ta léta ani neviděl.
Já jsem synovi říkala, že teď je tu větší pořádek než před tím tornádem. Ale to jste neviděla, co to udělalo na zahradě – já jsem tam měla tři trnky a třešňu. Třešně byly zralé, už stačilo jen obrat. Ale o všechny stromy jsme přišli a třešně byly rázem očesané. Jako by je někdo v kýblech rozházel po zahradě.
Jak to teď všechno prožíváte, když přijde nějaká bouřka?
Bojíme se teď už každé búřky. Stačí sa blýsknút a máme už strach. Šak když teď byla zase v noci búřka, nějaké plachty venku pleskaly, tak jsem si říkala: „Snad nepřijdu zas o střechu“. Ale střecha byla dobře udělaná, nikde ani kapka.
Je dobře, že jste nebyla hned po události sama.
Přijeli synovi kolegové, celý týden tu dřeli, byli strašně šikovní. Pořád mi říkali: „Běžte si lehnút!“ Ale já na to: „Copak já bych mohla ležat a vy tu budete makat? Tak aspoň se na vás budu dívat a kafé vám uvařím“. Dcéra mi také se vším pomáhala.
Jak dlouho tady v Moravské Nové Vsi žijete?
Já jsem tady už padesát roků. Pracovala jsem v zemědělství, ve vinařství a v pekárně.
Jak se sama teď cítíte? Je to spíš úleva, že máte dům pod střechou, nebo na vás teprve začalo vše doléhat?
Spíš doléhá. Protože teď jsem tu sama. Pořád bylo tolik práce. A měla jsem tu ty pomocníky. Teď jsem většinu dne sama.
Jaké tady máte sousedské vztahy?
Máme tady dobré vztahy. A ještě víc nás to neštěstí spojilo. Jeden súsed mně půjčil plynovou bombu, tak jsem mohla vařit. Poté jsem zase já zanésla jednomu starému pánovi bramborový guláš. Když mě vracel taléřek, tak měl slzy v očách a ptal sa mňa: „Čím jsem si to zaslúžil?“ Tak mu říkám: „Jak a čím jste si to zaslúžil?‘ Copak vy nevíte, že bez vás bych nemohla jezdit na kole do vinohradu?“ Celé roky mně totiž ochotně moje kolo opravoval. Já sem taky dost kamarádila s jeho ženou, když žila.
Co byste potřebovala, co vám ještě chybí?
Já sem spokojená. Hasiči nám pomohli odkludit celý kontajnér. Natrefila sem na dobré dobrovolníky, synovi kamarádi přijeli pomoct. Materiál se podařilo zajistit. ADRA nám vyplatila 150 000 Kč, už do týdne po podpisu darovací smlouvy.
Měla jste hodně velká poškození?
Ten večer, než přišlo tornádo, tak nejdřív vypla elektřina. To jsem se ještě nebála. Pak ale začal takový hukot, jako kdyby vám nad hlavú projížďal vlak. Já sem běžela nahoru, kde sem se snažila zavřít okno, ale nemohla jsem ho udržat, tak jsem uhnula a v tom začalo všechno létat a sklo z oken i dole v prosklené verandě se sypalo. Střecha byla pryč. Odlétl bazén, kde bylo málo vody, a trampolína, co tu měla pravnučka. Já sem ale dopadla dobře, měla sem jen modřiny a škrábance. Dcéra mně vynadala, že jsem hned neběžela do sklepa s mobilem. Sama byla v tu dobu v lázňách. Nemohla sa mně dovolat, nebyl tu signál. Volala zeťovi, a ten pro mňa eště ten večer došel. Ale auto mosel nechat u nádraží, nešlo projet. Krúpy padaly, pršalo, všude plno nepořádku. Za ruku mňa zeť táhl k nádraží. Já dodnes nevím, jak sem tam došla. Spát tu noc nešlo. Druhý den jsme se ráno vrátili do domu.
Súsedi mňa eště ten večer hledali a druhý den na mňa: „Súsedo, my sme vám málem rozbili okno, jestli jste v pořádku!“ Já na to: „Mám snad málo rozbitých oken?“ Mňa totiž nenapadlo v tom šoku, že mám někomu řéct. Ale oni si pak vzpomněli, že někdo má mobil na dcéru a ta jim řekla, že su v pořádku.
„Zvládla jste to všechno moc dobře, paní Pavlo. Přeji vám hodně sil a ať všechno postupně na domě a na zahradě dotáhnete. Jsem ráda, že ADRA bude součástí i druhé vlny finanční pomoci lidem v Moravské Nové Vsi. Bude to potřeba,“ dodává autorka rozhovoru Martina Špinková, koordinátorka PR a fundraisingu, ADRA o.p.s