Vzpomínky na Itibo: česká lékařka na misi v Africe
Vzpomínky na Itibo: česká lékařka na misi v Africe
Naše africká nemocnice v keňském Itibu se na několik týdnů stala domovem pro praktickou lékařku MUDr. Lenku Dejdarovou, která zde spolu s dalšími zdravotníky z Česka působila jako dobrovolnice. Jaké to je pracovat bez obvyklého moderního vybavení a spoléhat často pouze na své smysly? S jakými úrazy a nemocemi dokážou lékaři a lékařky místním lidem v Itibu pomoci? A proč je dobrovolničení v Itibu i přes svou obtížnost „nakažlivé“? O své zážitky a dojmy z této náročné mise se s námi paní doktorka Dejdarová podělila v dnešním článku.
Jak to celé začalo
Rovníková Afrika, 2200 metrů nadmořské výšky. Čajovníkové plantáže, neexistující silnice, komáři přenášející Plasmodium falciparum. Tuberkuloza, AIDS, brucelóza. Tasemnice, červi. Exotika z učebnic infekčního lékařství, ve všech stádiích a na jednom místě. K tomu všechna naše běžná onemocnění. Úrazy, popáleniny. Komplikované porody. A jedna zdravotní sestra Elizabeth v ambulanci v polorozpadlé budově. Tak vypadala nemocnice v Itibu v roce 2005.
Pro někoho peklo na zemi. Pro Aleše Bártu, zdravotníka z Pardubic, trefa do černého. V Itibu, malém městečku v rovníkové Africe v Keni, našel místo, které hledal – chudý kousek světa s velkou koncentrací lidí a chorob, bez dostupné lékařské péče. Tam začal Aleš ve spolupráci s humanitární organizací ADRA psát novou historii nemocnice Itibo, jejíž součástí jsem se spolu s dalšími českými zdravotníky stala i já.
Itibo dnes
Itibo je stále místem na konci světa – asfaltová silnice končí několik kilometrů od nemocniční brány, všude prach, náměstí – jen několik rozpadlých chatrčí se střechami z vlnitého plechu, mezi čajovníky psi a slepice, většina dětí běhá bosky v roztrhaných školních uniformách. Díky českým dárcům je ale nyní nemocnice na místní poměry nadstandartně vybavená: ambulance, malý chirurgický sál, porodnice, jednotka intenzivní péče s dvěma lůžky a lůžkem pro resuscitaci novorozence, stomatologická ambulance a malý domek pro český personál.
Nemocnice aktuálně zaměstnává několik zkušených a vysoce kvalifikovaných zdravotních sester, které zvládají práci praktického lékaře pro dospělé i pro děti, očkují, léčí celé spektrum chorob od interních přes infekční a dermatologické, šijí rány, zajišťují prenatální péči, vedou porody, pečují o novorozence. A v pravidelných intervalech vítají české zdravotníky, kteří přijíždí vždy na měsíc, tři party po sobě, lékaři různých specializací a medici vyšších ročníků. Řada z nich opakovaně – virus jménem Itibo je značně nakažlivý.
Naše mise v Itibu
Během měsíce, který jsme v africké nemocnici strávili, jsme se naučili řadu věcí. Nejprve jazyk – basic English kombinovaná s basic Kissi: Wakire! Wairire! Omongaka bororo? Sukuma! Asama mono…kuneka! Je to nová zkušenost, pracovat bez anamnézy, bez možnosti se domluvit, s lidmi, jejichž mimika je natolik odlišná, že ani emoce neumíme z jejich tváře spolehlivě přečíst. Tedy návrat k medicínským začátkům – pohled, pohmat, poklep…čich, zrak, sluch místo sofistikovaných diagnostických postupů. V laboratoři výborná diagnostika infekcí včetně rychlotestů na HIV a malárii – testy jsou podobné našim těhotenským, z kapky krve diagnoza během 3 minut.
Setkáváme se s řadou úrazů. Mačety používají místní jako pracovní nástroj i jako zbraň – tedy rány sečné, bodné, tržné, usekané prsty, přeseknuté kosti předloktí jsou tu téměř na denním pořádku. Opakujeme si po letech techniku šití a rádi asistujeme manuálně zdatnějším kolegům při větších výkonech – operace dvou bratrů, kteří se s mačetami v ruce pohádali, trvaly celkem 8 hodin, vše pouze v lokální anestezii.
Nemilým překvapením jsou pro nás porody. Máte-li představu, že domorodé ženy rodí intuitivně a hladce, nejlépe na romantickém místě v přírodě, vše je zalité sluncem a provázené jásáním komunity, zastavte se někdy na noční službu v Itibu. Uvidíte porody nepostupující, rodičky bývají HIV pozitivní, často samy ještě děti, nespolupracující… Všechny možné porodní komplikace – a zkušené porodní báby, ty, co přes den ordinovaly léky na malárii a šily rány, jak je skvěle zvládají.
Ambulancemi denně projdou desítky lidí; když jsou přítomni Češi, je zájem vyšší. Velký zájem je o daktari wameno, tedy naše stomatology. Místní nepravidelně dojíždějící dentistka zuby pouze trhá, takže možnost nechat si chrup ošetřit od bělochů je velmi vítaná. Markétka s Kubou jsou na roztrhání, více než 300 dětí prošlo díky nim zubní prohlídkou a co bylo třeba, bylo opraveno.
Se setměním se brána nemocnice zamyká – když je tma, není bezpečno, nesmíme vycházet mimo areál nemocnice, který hlídá strážce ozbrojený mačetou. Začíná pohotovost. Pacienti jsou přinášeni nebo přiváženi na motorkách bez ohledu na stav vědomí či vitálních funkcí. Úrazy, porody, potlučené oběti domácího násilí, febrilní stavy, bolesti břicha, dušnosti, otravy domácím alkoholem čangou. Noční romantika je často umocněna tím, že nejde proud – zkuste napichovat za svitu čelovky černochovi flexilu, zvlášť když kolem je dav příbuzných, kteří ho v noci do nemocnice dopravili, všichni s mačetami v ruce – venku přece není bezpečno. Ve službě je jen jedna keňská sestra, takže na nás je i všechna sesterská a ošetřovatelská práce.
Pozor, vysoce nakažlivé
Projekt Itibo je zázrak. Mezi čajovníky, kde nebylo nic, je malý ostrůvek evropské medicíny. Nemocnice, která funguje, i když čeští zdravotníci nejsou na místě, kam místní přicházejí, když potřebují pomoc – a té se jim dostane, i když si ji nemohou finančně dovolit. Nejprve pomoc pacientovi, až pak se řeší finance – to je v Africe nevídané. Čeští zdravotníci přijíždějí na vlastní náklady, ve vlastním volném čase pomáhají, jak nejlépe umí, každý v rámci své odbornosti a svých sil. Z českých peněz se pod záštitou organizace ADRA podařilo nemocnici vybudovat a vybavit.
My, co jsme se z africké mise vrátili, jsme většinou itibským virem nevyléčitelně nakaženi, vyprávíme o „naší“ nemocnici, promítáme fotky, snažíme se sehnat další fanoušky a sponzory projektu. Pomoc, kterou od nás dostávají itibští, je důležitá, ale stejně důležité a cenné je to, co jsme dostali my – formující zkušenost, kontakt s Dobrem, kterého jsme se mohli stát součástí – a hrdost na to, že jsme Češi.
