Ty projekty jsou malé kousky nebe uprostřed pekla, říká koordinátor BanglaKids Vilém Škuta

Do Bangladéše odlétal Vilém Škuta, koordinátor ADRA programu BanglaKids, s očekáváním největšího kulturního šoku svého života. Připravoval se na chaos, chudobu a úplně jiný svět. Po návratu ale nejvíc mluví o dětech, slumech, rikšách — a o tom, jak někdy velmi málo rozhoduje o celém životě dítěte. Přečtěte si rozhovor s Vildou, který je nejen o jeho očekáváních a žité realitě, ale taky o tom, jak celá monitorovací cesta probíhala. V původním znění je článek dostupný i na webových stránkách projektu BanglaKids.👇💝 

Vildo, vracíš se z první cesty do Bangladéše. Co jsi čekal před odletem? 

Měl jsem asi očekávání největšího kulturního šoku, co jsem zatím zažil, a ten se dostavil. Hodně jsem se připravoval na to, že jedu do rozvojové země a že to tam bude vypadat opravdu strašně. Ale vlastně moje představa byla horší než skutečnost. 

Co tě překvapilo nejvíce? 

Asi doprava. To je něco, co člověk prostě musí vidět. Když jsme vystoupili z letiště v Dháce, všude kolem tolik lidí… A já jsem si říkal: „Jak tady vůbec najdeme ty lidi, které potřebujeme?“ 

Rikši, autobusy, auta, křižovatky úplně plné. Nikdo nezastavil, vše bylo v pohybu. Jsem rád, že jsem nikdy nemusel přecházet silnici sám. Kolikrát jsem měl pocit, že je to otázka života a smrti. 

Existuje „bangladéšská“ technika přecházení silnice? 

Jo (smích). Místní kolega Martin nám říkal, že v Bangladéši musíš natáhnout ruku jako superhrdina, aby auta trošku zpomalila. A ono to fakt funguje. Všiml jsem si, že to tam lidi běžně dělají. Ale ten zvuk rikš, ten mi asi ještě chvíli zůstane v hlavě. 

Překvapilo tě ještě něco? 

Třeba absence bezpečnostních pásů. Nastoupil jsem do auta a automaticky ho hledal. Pás tam byl, ale nebylo ho kam zapnout. Řidič se na mě podíval a řekl: „My to tady moc nepoužíváme.“ A vzhledem k tomu, jak se tam jezdí, mě to upřímně dost překvapilo. Často jsme jeli prostředkem silnice, proti nám autobus nebo náklaďák, a řidiči se vyhnuli až na poslední milimetry. Já bych řekl, že každé tři minuty jsem měl pocit, že teď bouráme. Ale vždycky se to nějak vyřešilo. 

Navštívili jste v rámci svoji monitorovací cesty hodně škol, kde s Adrou pomáháme. Co v tobě zůstalo? 

Asi je to i odlišnou kulturou, ale všechny děti mi připadaly nádherné. Pohled na ně mi dělal takovou vnitřní radost. Když člověk vidí děti ve škole, jak jsou plné života, smějí se, zpívají a vypadají šťastně, tak si najednou úplně jinak uvědomí, proč to celé dává smysl. A zároveň tam člověk vidí obrovský kontrast s Evropou. Tady děti chodí do školy, mají bezpečné prostředí, jídlo, někoho, kdo se o ně stará. A pak v Bangladéši vidíš děti, které prostě jen tak jsou na ulici nebo pracují. A to je asi věc, která ve mně zůstala nejvíc. 

Na školách vás prý vítali opravdu velkolepě… 

Jo, to bylo hodně silné. Na každé škole jsme byli skoro jako nějaké slavné osobnosti. Děti zpívaly, tancovaly, dostávali jsme kytičky. Bylo to strašně milé, ale zároveň hodně intenzivní. A jako introvert jsem to někdy dával s velkým vypětím. Když stojíte před pěti sty dětmi v aule a máte něco říct, tak je to docela výstup z komfortní zóny. 

A jaká největší výzva celé cesty? 

Když mi asi půl hodiny před večerním setkáním řekli, že si mám připravit motivační řeč. Tak to byl moment, kdy jsem si říkal: „OK, tak jdeme na to.“ (smích) 

Silný musel být i kontakt s lidmi ve slumy a projekty pro děti prostitutek… 

Ve slumu to bylo hodně těžké. Vidět, v jak malém prostoru někdy žijí celé rodiny. Jak je tam vedro, odpadky, strašné provizorní podmínky. Kolega Shohag nám vyprávěl o tom, jak byly některé děti zneužívány k prodeji drog. A pak se na chvíli odmlčel a řekl: „Tohle mě moc bolí.“ A v tu chvíli jsem úplně cítil, jak moc tím žije. Jak moc mu na těch dětech záleží. A zároveň jsem viděl ten kontrast. Ty děti můžou být v bezpečném prostředí mezi lidmi, kterým na nich záleží. A nebo můžou skončit někde úplně jinde. Někdy fakt rozhoduje maličkost, třeba to, jestli chodí do školy nebo ne. Jestli se jich někdo ujme. A tehdy jsem si v hlavě řekl větu, která mi zůstane: „Ty projekty jsou malé kousky nebe uprostřed pekla.“ 

Nějaká další výzva? 

Jasně (smích). Hrát fotbal v pětatřiceti stupních…na to nejsem zvyklý. Po jednom zápase jsem klečel na pokoji a fakt to rozdýchával. Chvíli jsem měl pocit, že se složím. A hned první den jsem si navíc půjčil kopačky o dvě čísla menší. To byl hodně špatný nápad. Nehty mi zfialověly a bolely ještě dlouho. 

A co třeba nějaký úsměvný moment? 

Poprvé v životě se se mnou lidi chtěli fotit jen proto, že jsem běloch. A musím říct, že jsem doma možná trochu vzbudil žárlivost, když jsem vyprávěl, jak tam některé pohledy na bělochy byly…hodně zvědavé. (smích) 

Co ti celá cesta obecně dala? 

Asi silné ujištění, že to celé má smysl. Když člověk vidí ten kontrast mezi tím, kde ty děti žijí, a tím, co jim dokážou dát školy, tak pochopí, jak obrovský rozdíl to dělá. To, co je pro dítě v Česku normální standard, v Bangladéši standard není. A zároveň jsem viděl, jak strašně tenká je hranice mezi úplně jinými životy. A že někdy opravdu rozhoduje jen to, jestli se dítě dostane do školy. Nebo jestli mu někdo pomůže. 

 Od roku 1999 jsme společně pomohli více než 8 000 dětem a mladým lidem chodit do školy na 43 vesnických, 7 internátních, 15 slumových a 1 městské škole v Bangladéši. Podpora jednoho dítěte se pohybuje v rozmezí od 700 Kč do 1 100 Kč měsíčně, s přihlédnutím k typu studia, věku a rodinné situaci dítěte.