To si v Česku nedokážeme představit: o Libanonu s humanitární pracovnicí Anetou

Inflace až 178 %, elektřina na hodinu denně. Výplata, za kterou se nedá téměř nic koupit, nejistota, co přinese druhý den. Taková je životní realita chudých lidí ve krizí zmítaném Libanonu. O tom, jak se v takových podmínkách žije, jak místním lidem pomáhá ADRA a čím musí člověk projít, aby se mohl vypravit na cestu do nebezpečné oblasti, nám vyprávěla Aneta Pavloková, humanitární pracovnice ADRA, která se před pár dny vrátila z monitorovací cesty v Libanonu.

Zemi jsi navštívila v rámci tzv. „monitorovací cesty“. Co to vlastně je?

Monitorovací cesty slouží ke kontrole, jestli aktivity, jako je třeba stavba studní, obnova škol nebo různé kurzy pro místní obyvatele, probíhají podle plánu a pomáhají skutečně těm, komu pomáhat mají. Vždy spolupracujeme s místními kancelářemi ADRA, které se na místě vyznají a které během těchto monitorovacích cest navštěvujeme. Vyhodnocujeme, co se povedlo, co funguje, co se dá dělat jinak, lépe atd. Setkáváme se ale i s dalšími partnery, hledáme nové možnosti spolupráce a samozřejmě se setkáváme s lidmi, kterým pomáháme.

Proč potřebují lidé v Libanonu naši pomoc?

Libanon se dlouhodobě vyrovnává s mnoha těžkostmi. Momentálně patří mezi nejvíce zadlužené země světa, kvůli odmítání neschopnosti uplatnit zásadní ekonomické reformy a díky obrovské korupci. V roce 2022 vyšplhala inflace na neuvěřitelných 178 %. Kurz je velmi nestabilní, kolísá každý den. Banky zmrazily lidem peníze, které měli vložené na svých účtech před rokem 2022.

Jaké jsou nyní ceny? Kolik si lidé průměrně vydělávají a na co jim výdělek stačí?

Aktuální průměrný příjem státního zaměstnance je 1-1,5 milionu libanonských liber. To je v přepočtu kurzem, který platil při našem příletu, cca 650 až 1000 Kč. Za 100 000 LBP (65 Kč) si člověk koupí 1 kg rýže. Jedna cesta autobusem stojí 50 000 LBP (35 Kč). Půlka nádrže benzínu vyjde na 800 000 LBN (530 Kč). Určitě si sami spočítáte, že lidem jejich výdělek absolutně nestačí a v jaké krizi se nacházejí.

V Libanonu teď také nefunguje elektřina celý den. Proč se to děje a jak se s tím místní vypořádávají?

Je to tak. Vláda poskytuje elektřinu občanům pouze na 1 hodinu denně. Myslím si, že to je pro nás v Evropě něco naprosto nepředstavitelného. Celá tato situace je spojená s ekonomickou krizí. Lidé to řeší kupováním vlastních generátorů. Elektřina je samozřejmě spojena s dalšími věcmi, jako je třeba voda. Lidé mají svoje vlastní 10 000 litrové barely a bojí se, až v nich voda dojde. Díky nedostatku elektřiny přestalo také například fungovat noční osvětlení. Lidé nevycházejí po setmění ven a zvýšil se počet krádeží.

Setkala ses i přímo s lidmi, kterým je pomoc určena?

Ano, jeli jsme za nimi na východ země do oblasti údolí Biká. Oproti hlavnímu městu Bejrút je to obrovský rozdíl, kontrast bohatšího města a chudého venkova. Seznámili jsme se se ženami, které se zapojily do kurzu zavařování potravin. Jejich příběhy jsou si často podobné. Manžel vydělává průměrně 1 500 000 libanonských liber (cca 1000 Kč), žena si přivydělá uklízením dalších 3 000 000 liber měsíčně (2000 Kč). Dohromady tak mají asi 3 000 Kč. Jenže tyto částky nestačí téměř na nic, v zemi je opravdu draho, jak jsem už popisovala. Ženy doufají, že budou mít další finanční zdroje z prodeje zavařenin, které připravily díky našemu projektu.

Jak se vybírají lidé, kterým ADRA pomůže?

Každý projekt má kritéria výběru nastavená trochu jinak. Ten aktuální se zaměřuje na farmáře a ženy. Místní kancelář ADRA vybírala farmáře podle toho, zda mají vhodnou půdu a prostor pro chov koz nebo ovcí, a zda jsou schopni se o zvířata starat. Ženy na kurzy uchovávání potravin pak byly vybrány na základě posouzení potřeb – bral se v potaz počet členů domácnosti, příjem atd.

Je v Libanonu bezpečno? Byla jsi v rámci monitorovací cesty i na místech, kde bezpečno není?

Řekla bych, že každý si pod „bezpečností“ představuje něco jiného. Já mám všeobecně hodně posunuté hranice “nebání se”. To, co by pro někoho už nemuselo být přijatelné, tak pro mě je. Takže jsem se cítila v Libanonu bezpečně i přesto, že jsme například byli v místech, které jsou oficiálně našim Ministerstvem zahraničních věcí uvedeny jako rizikové a doporučují, aby se jim občané vyhnuli. Mnoho míst je v Libanonu pod kontrolou vojenských jednotek. Projížděli jsme proto tzv. checkpointy, což jsou kontrolní stanoviště armády. Na druhou stranu je ale v Libanonu, uvážíme-li velkou míru chudoby, relativně bezpečno.

Vždycky když se ocitnu v nějaké krizi, tak si vzpomenu na citát, že “Číňané píši slovo krize dvěma znaky. Jeden znamená nebezpečí a druhý znamená příležitost.” Já se většinou rozhodnu pro to druhé.
– Aneta, projektová a finanční manažerka ADRA

Jako humanitární pracovnice jsi prošla náročným kurzem. Na co tě připravoval a co sis z něj odnesla?

Když se mě na to někdo zeptá, tak je to vždycky citlivé, protože jsem musela podepsat mlčenlivost. Ale všeobecně se jednalo o bezpečnostní kurz, který nás jako humanitární pracovníky připravil na cesty do zemí, které si většinou nevyberete pro svou dovolenou… Cvičila nás armáda, záchranáři, policie a hasiči. Prošli jsme mnoha situacemi, kde jsme si osvojili techniky přežití, naučili se překonávat fyzickou i psychickou zátěž, poskytovat první pomoc a učili jsme se techniky vyjednávání v krizovém prostředí. Dále jsme se zlepšovali v topografických znalostech a nacvičovali si třeba reakce na střelbu. Příkladem různých situací byl únos, vkročení do minové oblasti, výslechy atd.

Nejvíce si z toho odnáším, že vše je o nastavení naší mysli. Dá se zvládnout vše, pokud umíme sami se sebou pracovat a známe se. Když se ocitnu v nelehké situaci většinou mimo hranice Evropy, tak si často vzpomenu na tento kurz. Dám si ruce v pěst, narovnám se a začnu zhluboka dýchat. Vzpomenu si na momenty, kdy jsem se nechtěla nechat vzdát, protože jsem díky spánkovému deficitu, zdravotním problémům, nedostatku jídla a vody už nemohla, ale přesto jsem pokračovala dál nehledě na to, jak náročné to bylo. Vždycky když se ocitnu v nějaké krizi, tak si vzpomenu na citát, že “Číňané píši slovo krize dvěma znaky. Jeden znamená nebezpečí a druhý znamená příležitost.” Já se většinou rozhodnu pro to druhé.

Do jakých míst by ses jako humanitární pracovnice ještě ráda vydala?

Během studia na vysoké škole jsme hodně v různých předmětech pracovali se Sýrií, Irákem a Afganistánem. Ráda bych tato místa viděla na živo. Ale momentálně díky předchozím pracovním zkušenostem stále zůstává mou srdcovkou Subsaharská Afrika a Latinská Amerika, kde mi je pomáhat na místě mnohem bližší.

Aneto, moc děkujeme za tvůj čas a zajímavé vyprávění. Ať se ti v další práci daří.