Do třetice vám přinášíme napínavý příběh se šťastným koncem. Mladý sympatický pár, budoucí lesní inženýr Ondřej Zugar a Kristýna Kaňová, zdravotní sestra. Snoubenci, kteří plánovali svatbu a společnou budoucnost. Pak ale do jejich života zasáhlo tornádo. O něm i o pomoci, kterou v Moravské Nové Vsi poskytovala organizace ADRA, jsme si s nimi povídali měsíc po události.

Můžete nám popsat, jak jste prožívali den, kdy přišlo tornádo?

Ondřej: Tornádo jsem jako přímý účastník zažil já, snoubenka naštěstí odjela za rodinou do Německa. Já s otcem jsem se toho dvacátého čtvrtého (pozn. 24. 6. 2021) vrátil odpoledne, zhruba ve 2 hodiny z Lotyšska. Takže jsme to tak akorát trefili. Těžko nacházím slova, ale bylo to něco neuvěřitelného, doteď člověk úplně přesně nechápe, co se stalo.

Já jsem byl v prvním patře, kde máme společný pokoj se snoubenkou. Tam společně býváme i s babičkou, která taky naštěstí byla tou dobou v Praze v nemocnici. Začalo se kazit počasí, vypla elektrika a začal se zvedat vítr. Tak jsem se šel na balkon podívat, co se na nás hrne. Z balkonu už jsem v dálce viděl takový… Takový zvláštní přírodní jev to pro mne byl. V tu dobu to asi muselo probíhat plus minus někde v Hruškách. Vůbec jsem nevěděl, co by to mohlo být. V tu chvíli jsem ještě stihnul zaběhnout pro telefon, že si to natočím, že je to cosi zvláštního, co jsem nikdy v životě neviděl. Takže jsem si to v první moment ještě bláhově natáčel.

Potom to ale celé začalo postupně přicházet blíž a blíž, začalo pršet a začal se ohromně zvedat vítr. V ten moment jsem se z balkonu schoval do kuchyně, ale stále jsem to sledoval oknem. To už šlo vidět ten kužel, jak byl obrovský. Mně ale pořád nedocházelo, že by to mohlo být tornádo.

Až když to došlo na kraj Moravské Nové Vsi a bylo už vidět, jak létají trosky, jak to bere i střechy, tak v ten moment mi došlo, že to není jen nějaký přírodní jev, na který se člověk může podívat a pokochat se. V ten moment mi došlo, že jde opravdu o život. Automaticky jsem běžel rovnou dolů do sklepa, ale během té cesty už to stihlo dojít k nám. Okna, dveře, balkonové dveře, všechno vymlácené. Do sklepa se mi naštěstí podařilo doběhnout a tam už jsem jenom čekal, co bude. Jestli to náš baráček zvládne, nebo nezvládne. V tu chvíli jsem opravdu nevěděl, co se to děje. Celé to mohlo trvat dvě, tři minutky, do pěti minut maximálně, ale byly nekonečné.

Když se mi zdálo, že už by to snad mohlo přejít, vyběhl jsem zpátky a viděl tu zkázu, která byla v pokojích a v kuchyni, kde jsem ještě před chvilkou stál. Bylo to něco neuvěřitelného. Když se člověk podíval ven, vhrkly mu slzy do očí. Ten výhled asi nikdy nezapomenu. Člověk je zvyklý, když chodí do práce, do školy a tak, že vidí ten každodenní život a jak obec vypadá. Teď jsem se podíval ven a vůbec jsem to nepoznával.

Muselo to být strašné, najednou je z minuty na minutu vše jinak. Co jste dělal bezprostředně poté?

Ondřej: Hned jsem se snažil zkontaktovat s rodiči, kteří bývají tady přes ulici. Samozřejmě signál žádný nebyl, ale na chvíli jsme se spojili, sice jsem neslyšel, co říkají, jen trhaně, ale ten telefonní hovor proběhl. Což mě trochu uklidnilo, že to někdo na druhé straně zvedl. Vyběhl jsem ven. Tam jsme se se sousedy ujišťovali, že jsou všichni v pořádku. Nikdo pořádně nevěděl, co se stalo. Běžel jsem hnedka k baráku k našim, ti už taky čekali venku a naštěstí byli taky v pořádku, i děda, ke kterému jsme pak běželi už společně, a kterého to taky zasáhlo. Dopadli jsme vlastně úplně nejlíp. Všichni jsme byli zdraví.

Ano, to je to vůbec nejdůležitější. Ale neminuly vás bohužel jiné škody. Můžete nám popsat, co vše na domě se zničilo, jak velké škody tornádo způsobilo?

Ondřej: Náš dům je rohová stará vila z roku 1928, takže poměrně starý dům. Veškeré ploty byly dole, kůlna na nářadí, psí kotec, z garáže uletěla půlka střechy i s krovy a samozřejmě všechna okna vybitá. Na hlavním domě to kompletně odneslo střechu, krovy sice zůstaly, ale pohnulo to s celým podkrovím, některé stěny se úplně vysypaly. Okna, fasáda, zdi, dveře, skla v nábytku, to vše bylo zničené. A po tornádu došel ještě dvouhodinový déšť a ten dokonal zbytek.

Takže promočené vše.

Ondřej: Takže promočené stropy. V ten moment jsme posbírali jen to nejnutnější a šli jsme k našim, kteří mají obývák na závětrnou stranu, takže ten zůstal docela v pořádku. Tam jsme přečkali první noc. Oblečení a postele, to nám všechno propršelo. To jsme ale řešili až potom, v tu chvíli to nebylo vůbec důležité.

Po tornádu se zvedla obrovská vlna solidarity. Na sbírku naší humanitární organizace ADRA začali ochotní dárci a dárkyně posílat peníze bezprostředně po události, za což jsme jim velice vděční. I vy patříte mezi ty, kterým je pomoc určena. Prozatím se jedná o částku 300 000 Kč. Co byste vzkázali těm, kteří vám touto cestou pomohli?

Všem lidem, kteří nám pomohli, musím strašně poděkovat. Je to úžasné, že s námi lidé dokážou soucítit, že chtějí pomoci. Je to strašně potřeba. Poškození jsou velká a člověk musí začít opravovat co nejdříve, takže i peníze potřebuje co nejdříve. Což se díky vám, díky Adře, povedlo. Děkujeme, že obcházíte rodiny, ptáte se, zjišťujete, co je potřeba. K nám se peníze, se kterýma můžeme pracovat a můžeme je poskytnout pracovníkům a řemeslníkům, dostaly opravdu rychle. Je to nepopsatelná radost, štěstí, že lidé z celé České republiky nám pomáhají a jsou tu takto zprostředkovaně s námi.

Je to tak a je to úžasné, cítíme to stejně. Povídali jsme si teď primárně o finanční pomoci. Nicméně v této situaci lidé potřebují i pracovní či psychickou podporu. Jak vnímáte pomoc v tom širším slova smyslu?

Ondřej: První víkend po tornádu se tu hodila každá ruka a lidé, kteří dojeli, tady udělali neskutečný kus práce. Myslím si, že kdyby nepřijeli, tak se tu ještě teď hrabeme v troskách, odklízíme a zjišťujeme. Udělali fakt neskutečný kus práce. Včetně toho, že se sem vozil materiál a věci, co byly potřeba, lopaty, hřebíky a tak dále. To bylo strašně super, hodně to pomohlo a hlavně to urychlilo práci. Teď když se člověk projde po vesnici, tak vidí neskutečný posun. Lidé budou pořád potřeba, protože řemeslníků je nedostatek, a oni uvítají pomocnou ruku, takže se můžou soustředit na svojí profesní práci.

Výborně. Využili jste někdy náš ADRA stánek, kam chodí dobrovolníci a dobrovolnice nabízejí svoji pomoc?

Stánek je super věc. Situace tady „na bojišti“ se mění každou hodinou. Takže je skvělé, že když člověk třeba nemá domluvené nějaké kamarády, co by mu dojeli pomoct, že může zajít do stánku a požádat o pomoc, kterou právě potřebuje. A lidé v infostánku mají přehled o tom, kolik je tady dobrovolníků, jestli je možné někoho poslat… Je to velká úleva, že člověk nemusí obvolávat lidi, u kterých neví, jestli během pracovního týdne vůbec sežene, protože i oni samozřejmě musí chodit do práce a tak. Takže určitě velká pomoc.

To nás moc těší. Je něco, v čem vám my nebo někdo jiný ještě můžeme pomoci?

Ondřej: Nevím, jestli můžu mluvit za všechny, ale vaší přítomností nám pořád strašně moc pomáháte a věřím, že ještě pomůžete. Je fajn mít tady ochotné lidi. Jednak když chodíte okolo, že má člověk možnost trochu se z toho vypovídat. I to pomáhá. Je tady taky spousta rodin, nebo třeba starších párů, co nemají nikoho, kdo by jim pomohl a jsou na vás vlastně závislí. Jak finančně, tak i tou pracovní silou Takže za mě, čím déle tady vydržíte, tím víc pomůžete nám všem, jak psychicky, tak i fyzicky.

Když přejdu trošku na jiné téma. Chystali jste svatbu. Nakolik tato nečekaná situace ovlivnila přípravy? Bude vůbec svatba?

Kristýna: Výzdobu jsem si chystala celou sama. Od února jsem dělala vývazky, jmenovky a tak dále. A všechno jsem to skladovala nahoře v podkrovních pokojích. Půlka věcí mi uletěla, druhá půlka propršela. Samozřejmě jsme se rozhodovali, jestli svatbu za takové situace udělat, nebo neudělat, Nakonec jsme se rozhodli, že ano. Finanční prostředky jsme na ni měli vyhrazené už před tornádem, spousta věcí už byla domluvená… Takže jsme se rozhodli ji udělat.

Ondřej: Také jsme si řekli, že práce je tady víc než dost, a že pokud dáme finance určené na svatbu do baráčku, tak v příštích pěti letech pak už nebude na svatbu ani pomyšlení. A taky člověk potřebuje vypnout tady od toho všeho. Bereme to i jako takové rodinné oddechnutí, že si odpočineme, budeme tam mít naše nejlepší kamarády, kteří nám hrozně pomohli. Jak už finančně, tak prací tady. Takže i takové poděkování pro ně za jejich podporu.

To moc rádi slyšíme. V téhle těžké době, kdy vás čeká práce na velmi dlouhou dobu, je hezké prožít mezitím něco krásného, na co se oba těšíte. Byla by hrozná škoda, kdybyste to nevyužili. Moc vám oběma děkuji za rozhovor a chci vám popřát sama za sebe i za celou Adru hodně sil při obnově vašeho domova, i při přípravě vašeho krásného, slavného dne. Ať jste spolu hodně šťastní a ať už vás v životě potkává jen to dobré. Děkuji za rozhovor.