Následující příběh, který pochází z Dobrovolnického centra ADRA České Budějovice, ilustruje význam dobrovolnictví. Pokud váháte, zda se stát dobrovolníkem, a tím někomu jinému věnovat svůj čas a energii, tak si přečtěte, jak moc může tato činnost změnit život. A to nejen tomu, komu byste pomáhali.

Jednoho dne jsme se rozhodli udělat radost lidem z Domova pro seniory. A sice jednomu konkrétnímu oddělení, odkud se lidé příliš na vzduch nedostanou. Uvědomili jsme si, že naši dobrovolníci chodí často se svými klienty na procházky, posedávají spolu v těchto letních dnech na lavičkách a užívají si sluníčka. Ale v Domově jsou lidé, kteří potřebují větší péči a nemohou sami jen tak vyjít ven.

Proto jsme s vedením tohoto domova zajistili autobus pro 15 klientů a domluvili se s 15ti dobrovolníky, že společně podnikneme výlet do ZOO. Každý se bude věnovat jednomu člověku.

Výlet do ZOO

Pro všechny to byl neskutečně silný zážitek. Každý z nás by mohl vyprávět svůj zážitek, ale Zdeňkův příběh nás oslovil všechny.

Dobrovolník Zdeněk nechodí pravidelně ke klientovi, ale pomáhá nám při nárazových akcích a navíc většinou s jejich organizací. Tentokrát dostal na starost jednoho starého pána na vozíku. Okamžitě si padli do oka a od začátku bylo vidět, že se velmi spřátelili. Zdeněk se naráz úplně proměnil. Starého pána pohodlně usadil do vozíku, neustále mu upravoval deku, aby mu netáhlo na nohy, ptal se, kde se chce pán zastavit, staral se, jestli nemá pán žízeň, bavili se … Řekli byste, že tenhle pán musí být jeho dědeček, se kterým ho pojí mnoho let života. Zářili oba. Pán toho sice moc nenamluvil, věty byly tvořeny jedním až dvěma slovy, nebo spíš jen pokývaval hlavou. Ale při cestě zpátky se spokojeně posadil do autobusu a pronesl: „Tak, teď už můžu umřít, teď už ano.“

Zdeněk doprovodil starého pána až na pokoj. Sám přesně nechápal, co se to s ním stalo. Jen věděl, že něco takového by chtěl v životě dělat, někomu se věnovat, existovat pro někoho a kvůli někomu. Nechápal, jak to, že na to nepřišel dřív …

A starý pán? Druhý den ve spánku zemřel …

Zdeněk se neubránil slzám. A přidali jsme se i my, kteří jsme byli na výletě s nimi. V těch slzách ale nebyl jenom smutek z ukončeného života, ale taky vděčnost za nové poznání, radost z uskutečněného výborného nápadu a taky pokora, že jsme mohli být při tom, kdy se stalo něco mimořádného.

Dodnes nevíme, kdo z těch dvou byl víc obdarován…