Pomáhat může každý!
Pomáhat může každý!
Je zimomřivé ráno, všude bílo, čistý horský vzduch. Moje návštěva místní školy v Karlově Studánce má jasný cíl: povídat si se školáky o Bangladéši a poděkovat jim za podporu bangladéšských dětí. Navzdory tomu, že se jedná o malotřídní školu o dvou třídách s celkovým počtem 27 žáků od první do páté třídy, je škola pravidelným dárcem programu BanglaKids a podpořila již několik bangladéšských školáků na cestě ke vzdělání a lepším životním příležitostem.
V současné době školáci společně pomáhají Alině – třináctileté dívce, která chodí do čtvrté třídy na vesnické škole Mohipur na západě Bangladéše. Alina má dvě sestry a se svou rodinou žije v domku z hlíny a vlnitého plechu. Tatínek pracuje jako nádeník, maminka se stará domácnost. Měsíční příjem rodiny je 1 750 bangladéšských taka (v přepočtu zhruba 430 korun). Rodiče Aliny jsou negramotní, stejně jako mnoho dalších v její rodné vesnici. Alina však má štěstí a může chodit do školy díky pravidelným příspěvkům českých školáků z Karlovy Studánky.
Do kabinetu pana učitele Pavla Pattermana, který se o celý projekt stará, se před začátkem hodiny sbíhá hlouček dětí s dvacetikorunami a žákovskými knížkami. Pan učitel má totiž skvěle propracovaný systém vybírání příspěvků – žáci nosí měsíčně 20 korun a za každou přinesenou dvacetikorunu jim pan učitel dá jeden dílek fotky dívky. Děti tento systém baví – fotku si skládají jako puzzle, jednotlivé části si lepí na zadní stranu žákovské knížky a těší je, když se fotka Aliny každý měsíc zaplňuje. „Někteří žáci si díky vyšším příspěvkům sestaví během školního roku i dvě až tři fotky,“ vysvětluje pan učitel a dodává, že peníze od rodičů děti obvykle získávají za drobné domácí práce – vynášení koše, mytí nádobí, starání se o domácí mazlíčky nebo úklid garáže.
Na chodbě mi žáci hrdě ukazují nástěnku s fotkami a informacemi o Bangladéši, sérii fotek Aliny, kterou podporují už od roku 2007 s jejími dopisy, namalovanými obrázky i vysvědčeními. Poté si spolu povídáme o Bangladéši, o tom, co už o této zemi vědí a co by ještě vědět chtěli. Zjišťujeme také, jak se žije bangladéšským dětem, prohlížíme si fotky i tradiční bangladéšské předměty. Děti zkoušejí brnkat na jednostrunný nástroj ektaru, nasadit si rolničkový pás pro tradiční tanečnice, pozdravit se jako místní nebo se učit psát bengálská písmenka jako jejich vrstevníci v Bangladéši. Žáci jsou zvídaví, vědí toho o Bangladéši už spoustu a je znát, že k této zemi mají vztah.
„Jsem rád, že existují projekty jako BanglaKids, díky kterým mají děti možnost zjistit, jak se žije jinde, a procvičit si přitom angličtinu,“ vysvětluje Pavel Patterman a dodává, že tímto způsobem se děti nad problémy ve světě mohou aktivně zamýšlet a uvědomit si význam vzdělání. Ač v Bangladéši nikdy nebyl, o zemi už díky BanglaKids DVD dokumentům zjistil řadu informací, které pak sdílí se svými žáky. „Na Bangladéšanech obdivuji jejich ryzost a odvahu k dalšímu dni,“ uzavírá.
Byl to moc příjemně strávený den, dostalo se mi vřelého přijetí, pohostinnosti a odjíždím s hřejivým pocitem ze zájmu a nadšení dětí, které jsem z nich cítila. Navzdory tomu, že jde o malinkou školičku s necelou třicítkou prvňáčků až páťáků a navzdory tomu, že se jedná o malou obec v Jeseníkách, druhou nejmenší v ČR s počtem 226 obyvatel, mám radost, když vidím, že i zde chtějí být lidé užiteční a vedou své děti k aktivnímu a zodpovědnému přístupu ke světu kolem nás. Odjíždím povzbuzena, až dojata. Nezáleží na počtu, na velikosti a ani na tom, kolik kdo má. Důležitá je pouze ochota se zapojit a rozdělit se o to, co máme…
Alina píše dětem, že chodí do školy ráda, baví ji především angličtina. V budoucnu by se chtěla stát zdravotní sestrou a pomáhat potřebným. Odjíždím s pevnou vírou, že díky podpoře a zájmu školáků z Karlovy Studánky se jí její sen splní.