Po rozvodu, jak tomu bývá u mnoha mužů podobného osudu, byl můj kontakt s dětmi přerušen a já se začal více věnovat práci a svým koníčkům. Stále mi však něco chybělo… Mám rád všechny děti, v mém životě vždy hrály a hrají velkou roli, a cítil jsem, že jsem v tomto směru jakoby ochuzen. U svých známých, kde byly děti, jsem se cítil vždycky lépe a pokud možno jsem se jim věnoval.

Z médií jsem se dozvěděl o systému adopce na dálku a začal přemýšlet, jestli bych se neměl ubírat právě tímto směrem. Rozhodnutí mi netrvalo ani moc dlouho a začal jsem situaci sledovat na internetu. Organizací, které tuto činnost nabízejí, je mnoho a mnohem delší bylo rozhodnutí, pro kterou se rozhodnout. Po důkladném prostudování jsem došel k Adře z mnoha prostých důvodů. Není to ryze česká organizace, neprovozuje pouze tuto činnost, ale zabývá se ve světě humanitární činností již velice dlouho. Tím se rozptýlila má pochybnost, jestli peníze doputují tam, kde je jich opravdu třeba. Pak už následovalo hledání konkrétního dítěte, kterému bych chtěl pomoci, přímo na stránkách Adry. Našel jsem Pantru Shilu a rozhodnul jsem se jí pomoci v jejím těžkém osudu sirotka. Po vyřízení všech formalit jsem se stal sponzorem této dívenky. Velkou radost mi dělaly zvláště její dopisy i její přání stát se učitelkou.

Asi po třech letech jsem se rozhodl, že bych se chtěl za Shilou do Bangladéše podívat, vidět její prostředí i školu, kde studuje, a požádal jsem Adru o zprostředkování této návštěvy. V roce 2010 mi to sice nebylo umožněno, ale dostal jsem příslib, že v roce 2011 by to mělo jít. Byl jsem velice překvapený po telefonátu koordinátorky programu BangBaby, Šárky Procházkové, že v letošním roce se návštěva v Bangladéši a v Monoshapaře může uskutečnit. Moje časové možnosti se shodovaly s termínem monitorovací cesty pracovníků programu BangBaby, Radka Špinky a Jarmily Szkutové, kteří plánovali do Bangladéše letos jet. Rozhodnutí jsem učinil ihned, i když termín přípravy byl velice krátký: sehnal jsem letenku a všechny náležitosti patřící k cestě a 30. 3. 2011 jsem vyrazil na očekávané setkání.

Byl jsem mile překvapen, když mi byla zajištěna doprava z letiště v Dháce do vzdělávacího střediska. Na místě jsem byl velice vřele přijatý zástupci Adry, Jarmilou a Radkem, i zástupci místní organizace, se kterou ADRA v Bangladéši spolupracuje. Dozvěděl jsem se, že Shila zatím o mé návštěvě neví a byl jsem pozván, abych se zástupci Adry jel na inspekci po školách v Bangladéši, což jsem rád přijal. Navštívili jsme mnoho vesnických škol a jednu internátní školu, SAMS. Všechny děti mne okouzlily svou bezprostředností, skromností a optimistickou náladou. Přestože na naše poměry mají tyto děti těžký život, zachovávají si radost, dobrou náladu a chuť ke vzdělání. Na závěr naší cesty byla naplánovaná návštěva internátní školy Monoshapara, kde Shila studuje a kde jsem se s ní mohl osobně setkat, na což jsem se nesmírně těšil…

Po našem večerním příjezdu do Monoshapary jsme byli pozvaní zástupcem ředitele na večeři a byla mi položena otázka, zda se chci setkat již tento večer se Shilou. To jsem s velkou radostí přivítal a po večeři, kdy jsem se nemohl dočkat, přišla. Přivítání bylo nepopsatelné, dojemné a krásné. Oba jsme byli velmi dojati, slzy nechyběly a po letech jsem poznal, že objetí od „adoptivní dcery“ je stejné jako od vlastní. Byl jsem neobyčejně šťastný a myslím si, že Shila prožívala podobné pocity jako já. Přesto, že jsme se viděli poprvé v životě a dělila nás jazyková bariéra, jsme si rozuměli. Měl jsem dojem, že je to opravdové a od srdce… Za tu dobu, co jsem byl v Monoshapaře a mohl jsem s ní trávit její volný čas, jsem nabyl pocitu opravdového setkání s dcerou.

Při dlouhé cestě letadlem domů jsem měl možnost o všem popřemýšlet a dospěl jsem k názoru, že mé rozhodnutí podpořit bangladéšské dítě ve vzdělání, bylo správné, že přineslo do mého světa pocit štěstí a zároveň odpovědnosti, a nabilo mě energií pro další život.

Petr Majer, České Budějovice