Mrazí mne z toho, až dobrovolníci nebudou

Jako vedoucí Dobrovolnického centra ADRA Ostrava stojí „v první linii pomoci“ a od samého začátku války organizuje pomoc pro uprchlíky z Ukrajiny. Koordinuje stovky nových dobrovolníků a dobrovolnic, pomáhá rozjíždět podpůrné aktivity pro nově příchozí a samozřejmě drží v chodu i programy pro seniory či nemocné děti, kterým se ostravské dobrovolnické centrum za normálních okolností věnuje především. Dagmar Hoferková, naše energická a neúnavná Dáša.

Dášo, jak v dobrovolnickém centru zvládáte tuto náročnou situaci?

Na začátku to bylo hodně těžké, protože jsme vše museli zvládat sami, jak pomoc nově příchozím, tak naše běžné aktivity. Ale přijali jsme 4 nové kolegyně jako kooordinátorky dobrovolníků, které se střídají na KACPU (poznámka – Krajské asistenční centrum pomoc Ukrajině, to v Ostravě patří vůbec k nejvytíženějším). Oslovili jsme naše známé, jestli nechtějí za nějakou odměnu pomáhat. To nám funguje, abychom udrželi i dlouhodobé projekty.

Jaké jsou vaše hlavní aktivity?

V Ostravě máme dobrovolníky na pěti místech. Máme tlumočníky a interventy z Adry, z Krizového centra Ostrava a z Charity. Máme dobrovolníky ve stanu se zvířaty, ve výdejně humanitárního materiálu, na místě sbírky, kterou organizuje město Ostrava. Naši dobrovolníci jsou také na Hlavním nádraží. A nově nás požádala o pomoc Potravinová banka. Dobrovolníci třeba hlídají děti, jsou na výdejním místě humanitární pomoci, navigují Ukrajince k úřadům na registraci. Dále třídí věci – hygienické potřeby, oblečení. Na nádraží máme také stánek, kam si mohou uprchlíci přijít pro potraviny a hygienu. Zajišťují jim jízdenky, pomáhají se zavazadly.

Je o dobrovolnictví zájem?

Ano, hlavně ze začátku byl zájem velký. Teď už je to kolem 900 zapojených dobrovolníků. Jsou to většinou noví dobrovolníci z řad veřejnosti. V tuto chvíli ale bývají často i nemocní, jsou unavení z nočních služeb, uvítali bychom čerstvé posily. Také noční služby už se nám tolik nezaplňují. Stává se totiž, že když v noci přijede málo lidí, tak je tu málo práce, dobrovolník si přijde demotivován a víckrát na noční třeba nepřijde. Ale řídíme se tím, co nám říkají hasiči. Ale ani hasiči, ani my nedokážeme říct přesně dopředu, jestli to je nebo není potřeba, proto jsme opatrní při snižování počtu dobrovolníků.

Jak se proměnila situace od začátku uprchlické vlny z Ukrajiny?

Dříve tudy prošlo až 950 lidí denně, dnes je to kolem 250. Je to ve vlnách. Když třeba přijede autobus se čtyřiceti lidmi, tak je tu hned plno. To bývá ráno nebo před obědem.

Někteří lidé žili několik dní ve sklepě a pili vodu z radiátoru. Člověku pak dojde, že je fajn, že má skla v oknech, svůj záchod, vodu a svou postel.

Co je pro tebe osobně v současné chvíli nejnáročnější?

Poslouchat ty lidské osudy. Když přijede rodina, rodiče byli podnikatelé, měli firmu, odjeli jen na dovolenou a pak už se neměli kam vrátit, protože v Charkově přišli úplně o všechno. Jiní zase žili několik dní ve sklepě a pili vodu z radiátoru. Člověku pak dojde, že je fajn, že má skla v oknech, svůj záchod, vodu a svou postel. Je smutný pohled na ty maminky se třemi dětmi, s jednou igelitkou, vyčerpané. Všichni se ale chovají velmi slušně, je tu klid. Jsou pokorní a vděční.

Jakou radost jsi tu zažila?

Hned ten první den, kdy jsme se s hasiči domluvili, že tu otevřeme humanitární koutek. Seděli tu lidé vyčerpaní a smutní. Jakmile jsme otevřeli, začali se všichni usmívat. To byly první úsměvy, které jsem tu viděla. Ženy z Ukrajiny převzaly kontrolu nad svými životy a my jim vrátili nějakou sebeúctu a ony mohly zase aspoň trochu rozhodovat samy o sobě. A to jen díky tomu, že si mohly vybrat, co si vezmou s sebou – pleny pro děti, hygienické potřeby pro sebe, čisté oblečení.

Co ti pomáhá celou tuto pracovně i lidsky náročnou situaci zvládat?

Jednak rodina – manžel mě podporuje a nezlobí se, že chodím domů vyčerpaná. Taky kolektiv, který máme v Adře v Ostravě. Doplňujeme se, dokážeme se zasmát. Moc pěkně to funguje. Pak také dobrovolníci. Je obrovská radost vidět ty stovky lidí, kteří chtějí pomáhat. Baví je to a chtějí se zapojovat dál.

Jaký je tvůj pohled do budoucna?

Máme informace, že by to tu mělo ještě minimálně měsíc fungovat, ale mám obavy, jestli to ještě dobrovolníci vydrží. Jestli nám budou fungovat ty noční směny. Spíš mě mrazí z toho, co bude, až dobrovolníci nebudou.

Chtěla bys našim čtenářům něco vzkázat?

Aby lidé nezáviděli, že dáváme lidem z Ukrajiny nějaké věci zdarma. Jsou to váleční uprchlíci, nejsou tady dobrovolně. O naše lidi je postaráno, ale teď upínáme naše síly k těmto lidem. A není jim co závidět.

Děkujeme za rozhovor a především za obrovský kus práce, který jste ty, tvůj tým i stovky dobrovolníků a dobrovolnic odvedli.