Olena Pryma uprchla po začátku války na Ukrajině do Brna. Tato mladá odvážná žena musela ze dne na den opustit svůj domov, rodinu i profesi a okamžitě se zapojila do pomoci druhým. Neúnavně pomáhala dalším uprchlíkům, napřed dobrovolnicky a později jako členka našeho ADRA týmu. Nyní, téměř rok od začátku války, se vrací zpět na Ukrajinu, protože, jak sama říká, cítí, že tam je nyní její pomoc potřeba. Její příběh je jedním z milionů a my jsme hrdí, že jsme mohli být jeho součástí.

Leno, mohla bys nám říct pár slov o tom, jak vypadal tvůj život před válkou na Ukrajině?

Moje rodina a já pocházíme z Kyjeva. Dříve jsme hodně cestovali, zejména po Evropě, vlastně už nám chybělo navštívit jen 7 zemí z celkem 46.Mám firmu na projektování zahrad, kterou jsem před válkou začala rozšiřovat. A zároveň jsem pracovala na architektonickém návrhu našeho budoucího domu. Všechny moje plány do budoucnosti byly spojeny s naším městem.

Člověk se zdráhal uvěřit tomu, že by se mohly v Kyjevě objevit tanky. Je přeci 21. století a jsme v srdci Evropy… 24. února v 5 hodin ráno mi zapípala zpráva: “Leno, vzbuď se, začala válka.”

Co jsi dělala, když začala válka? Jak ses o tom dověděla?

Měsíc předtím, než naplno vypukla válka, přicházela řada varování o možné invazi. Bylo to velmi znepokojující, ale člověk se zdráhal uvěřit tomu, že by se mohly v Kyjevě objevit tanky. Je přeci 21. století a jsme v srdci Evropy… 23. února jsem se vrátila z dovolené v Karpatech. Rozhodla jsem se rychle si zabalit “pohotovostní kufr”, v mém případě jen dokumenty a notebook. S příbuznými jsme si domluvili místo srazu nedaleko za Kyjevem pro případ, že by válka opravdu začala. Poprvé jsem si na noc nevypla zvuk na telefonu. 24. února v 5 hodin ráno mi zapípala zpráva: “Leno, vzbuď se, začala válka.” Vstala jsem z postele, popadla kufr a sedla do auta.

Jak probíhala tvoje cesta z Ukrajiny?

V naší velké rodině jsem byla jediná řidička, takže jsem měla zodpovědnost za bezpečí všech žen, které jely v autě. Pamatuju si, že jeden den jsem řídila 20 hodin, po cestě jsme potkávaly tanky a rakety, byl strašný provoz a v autě s námi jel i pes a čtyři kočky… Po dlouhé cestě jsme v březnu dorazily do České republiky.

Kdo s tebou dorazil až do Česka?

Moje sestra byla právě v Indii a nemohla se vrátit. Do Brna jsem proto přijela se svou neteří, která studovala medicínu na univerzitě v Kyjevě. V té době byla její univerzita ostřelována, nevěděli jsme, co bude dál. Masarykova univerzita byla jediná, která odpověděla ohledně pokračování ve studiu.

Byli jsme na večeři u mé švagrové, která mi dala oblečení a nějaké peníze. A já začala brečet, protože tehdy mi došlo, že teď je ze mě uprchlík.

Co se dělo po příjezdu? Pomohl vám někdo?

Evropa pro mne není neznámá a mám to štěstí, že mám přátele a příbuzné, kteří byli připraveni mi pomoci v každé fázi cesty. Vzpomínám si na jeden moment, byli jsme na večeři u mé švagrové, která mi dala oblečení a nějaké peníze. A já začala brečet, protože tehdy mi došlo, že teď je ze mě uprchlík. Bylo pro mne zahanbující přijmout peníze a další materiální pomoc, takže jsem slíbila, že vše vrátím.

Kde jsi žila během doby, kterou jsi strávila v Česku?

Vystřídala jsem několik míst. Tolik lidí nám bylo ochotných pomoct, protože jsme uprchlíci z Ukrajiny! Jediný zádrhel byly moje dvě kočky. Zeptala jsem se proto na internetu, jestli by se jich někdo dočasně neujal, a jedna hodná dívka souhlasila a na měsíc se o ně postarala.

Jak vypadal tvůj život v Česku?

Na začátku války, asi jako každý Ukrajinec, jsem hlavně hledala cestu, jak pomoci. Dobrovolničila jsem všude, kde to šlo. Radila jsem s evakuacemi, zajišťovala helmy i obvazy, pracovala s uprchlíky, získávala jsem prostředky pro hostel ve Lvově, kde moje rodina poskytovala zdarma ubytování uprchlíkům, sháněla jsem na Ukrajině učebnice pro ukrajinské děti, které přišly do Brna a mnoho dalších věcí.

V Česku jsem potkala spoustu úžasných lidí – dobrovolnic a dobrovolníků, na které jsem se mohla vždycky spolehnout a se kterými jsem strávila krásný čas. Byla jsem hodně ponořená v práci, pořád jsem přemýšlela o nových nápadech a mluvila o nich. Ale jsem ráda, že jsem se občas i zastavila a navštívila třeba divadelní představení “Chazarský slovník” nebo si dala kafe na břehu Vltavy…

Později ses stala koordinátorkou aktivit na pomoc uprchlíkům v Dobrovolnickém centru ADRA Brno. Jak ses k této pozici dostala?

Když začala válka, hledala jsem práci v nějaké neziskovce, která by pomáhala uprchlíkům. Nedokázala jsem si vůbec představit, že bych pokračovala v navrhování zahrad, když je moje země v plamenech… Když jsem pomáhala s dětmi na KACPU (Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině), seznámila jsem se s tehdejší vedoucí dobrovolnického centra v Brně Kateřinou Havránkovou, která mi nabídla práci v Adře a já ji velmi ráda přijala.

Znala jsi Adru už předtím?

Ne, Adru jsem neznala. Ale za tu dobu mi přirostla k srdci kvůli obrovské pomoci, kterou poskytuje Ukrajině i kvůli laskavosti a výjimečné čestnosti mých kolegů a kolegyň.

Organizovala jsi materiální pomoc, zařizovala kurzy češtiny, letní a zimní tábory pro děti, provozovala dětský klub… Zapomněli jsme na něco?

Jako zaměstnankyně jsem zodpovídala za různé projekty zaměřené na integraci ukrajinských uprchlíků, například speciální číslo časopisu KAM v ukrajinštině či projekty na zlepšení vnímání Ukrajinců českou společností, např. Ukrajinadekuje.cz. Pořádali jsme spoustu akcí na podporu ukrajinské komunity. Když se například blížily Velikonoce, většina uprchlíků žila v místech, kde neměli svou kuchyni či troubu a ukrajinské děti tak neměly možnost zdobit speciální velikonoční koláč. Pan Martin Špaček nám ale poskytl prostory a 15 ukrajinských žen upeklo přes stovku “paskas” – tradičních velikonočních dortů pro ukrajinské i české děti.

Další pozoruhodnou akcí byla třeba tradiční dětská vánoční hra s rozdáváním sladkých dárečků, kterou secvičili ukrajinští studující JAMU a zahráli v kouzelném prostředí zahrady divadla Husa na provázku. A znovu musím zdůraznit, že vše se dařilo úspěšně realizovat jen díky úžasnému ADRA týmu, velkorysé pomoci přátel a skvělé spolupráci s organizacemi jako je Brno pro Ukrajinu, Vesna či Ukrajinské centrum.

Jsem velmi smutná, že opouštím Brno, ale vracím se do Kyjeva, protože moje místo je tam, kde je můj domov. Tam mne teď potřebují.

Proč ses teď rozhodla vrátit na Ukrajinu?

Svou úlohu jsem tu už splnila. Nevím, co víc bych mohla pracovně nabídnout, protože vše už klape perfektně. Brno ale budu navštěvovat, protože mám naplánovány některé akce na pomoc Ukrajině.

Jaká je teď situace u tebe doma na Ukrajině? Kde je tvá rodina?

Moji rodiče a manžel jsou v Kyjevě a zbytek rodiny a přátel teď žije po celém světě…Přímo v Kyjevě se teď nebojuje, ale jsou tam výpadky elektřiny a s každým dalším útokem na infrastrukturu jednou za týden až dva se situace dále zhoršuje. Některé domácnosti byly 72 hodin bez proudu a pořád existuje i možnost úplného blackoutu. Poslední balistické střely, které byly použity, zasáhly město během 1-2 minut, takže nebyl čas ani na raketový poplach. Ale říká se, že “Kyjev je město bez světel, ale s pistáciovým latté”. Je silné a plné života. Jednou z plánovaných akcí je výstava fotografií Kyjeva bez elektřiny. Brno tak bude moci porozumět duši Kyjeva i v těch nejtěžších časech.

Je něco, co tě nejvíc zasáhlo a na co budeš vzpomínat?

Nezištná pomoc brněnských občanů jak mně osobně, tak mým lidem. Byla jsem obklopena laskavostí a Brno se stalo mým skutečným domovem. Čas strávený zde si v sobě ponesu jako silnou osobní zkušenost, která mne změnila. Odnáším si s sebou všechno, co jsme se naučila od svých přátel a kolegů.

Leno, tobě i tvým blízkým přejeme jen to dobré. Jsme vděční, že jsme se mohli setkat s tak silnou ženou a přejeme ti, abys mohla žít v míru, obklopena láskou. Vždy tě rádi přivítáme zpátky v naší zemi.