Jak se žije ženám v Bosně a Hercegovině? Zemi ovládá patriarchát, situace se ale mění

Danka:   I nové generace jsou stále ovlivněny starými modely – příliš tradičními a striktně definovanými rozdíly mezi tím, co je „pro ženu“ a co „pro muže“. Chlapci musí být stateční, silní, nesmí plakat, musí být hrdinové. Dívky mají být jemné, upravené, jako malé panenky. Je to špatná výchova, která vychází z domácího prostředí zatíženého tradicí a patriarchátem.

Jasminka:   Je známo, že oblast Balkánu je stále patriarchální v každém smyslu. Pokud se zaměříme na téma násilí, projevuje se to především tím, že ženy dlouho snášejí násilí, než se rozhodnou něco podniknout. Další problém je samotné nahlášení násilí. Jak to oznámit, když je to ve společnosti považováno za ostudu. Žena si je vědoma odsouzení ze strany komunity — pokud získá status rozvedené ženy, je považována za méně hodnotnou, ponižovanou jak muži, tak rodinou i okolím. A pak je tu i vliv náboženství, které často podporuje představu, že ženy mají být poslušné a podřízené mužům – že takový je prostě řád světa.

Danka:   My víme jen o těch, co se na nás obracejí. A tyto ženy samy přicházejí. Máme i seznam kontaktů vyvěšený na dveřích, kdyby někdo potřeboval.

Jasminka:  V malých městech se hodně spoléhá na blízké a známé, ale ti pro násilím postihnuté ženy nejsou vždy tou první volbou, komu se svěřit. A tak začínají tajně individuálními rozhovory s lidmi z nevládních organizací nebo svého širšího okolí, kteří je následně nasměrují na místa, kde vyhledají další pomoc a kde nebudou odsuzovány ani ponižovány.

Danka:   Komunikace musí být především empatická, bez nátlaku, bez odsuzování. Je důležité vytvořit bezpečný prostor, kde se žena cítí přijímaná, slyšená a kde ví, že její zkušenost bude brána vážně. Každá žena přichází s jiným příběhem, jinou mírou traumatu, jinou úrovní důvěry. Proto je přístup individuální – někdy je potřeba jen naslouchat, jindy aktivně pomáhat s konkrétními kroky. Podpora znamená stát při ní, ne ji vést nebo tlačit.

Jasminka:   Nejdůležitější je ukázat, že jim věříme. Naším úkolem není je vyslýchat – nejsme vyšetřovatelé. Naše dveře musí být vždy otevřené, anonymita zaručena a komunikace musí být profesionální a bez odsuzování.

Danka:   Vzdělávání, vzdělávání, vzdělávání. Vzdělávací systém a lidé v něm mohou mít vliv na mnoho věcí a měli by se této oblasti věnovat. A samozřejmě stát by měl tato témata víc akcentovat. Problém by nezmizel úplně, ale jsem si jistá, že by byl mnohem méně častý.

Jasminka:   Z krátkodobého hlediska je to obtížné. Z dlouhodobého hlediska je klíčové to vzdělávání – v různých institucích, justici, policii a sociálním sektoru – ale také průběžné veřejné vzdělávání. V praxi i profesionálové, psychologové, sociální pracovníci, zaměstnanci justice, často ženám říkají věci jako: „Přišla jsi sem jen kvůli facce? Vydrž to. Vydržela jsem to já, vydržela to tvoje matka, tak to zvládneš i ty.“ A to je část problému.

Danka:   Myslím, že bez Česka bychom nemohli projekt vůbec mít a ufinancovat ho. S bosenskou a jinými pobočkami ADRA spolupracujeme už 15 let – i na jiných projektech. Komunikace byla vždy rychlá, nekomplikovaná a byli spokojeni oni i my. Česko je nyní čtvrté.

Jasminka:   Účast českých organizací v projektu je mimořádně cenná zejména z hlediska sdílení zkušeností. Jsme za tuto podporu skutečně vděční, protože nám dala příležitost vidět, že české organizace jsou dobře strukturované, jasně zaměřené a že se jejich práce vyznačuje vysokou mírou nasazení zaměstnanců. Věříme, že některé z nabytých zkušeností a přístupů bychom mohli přenést a aplikovat v naší práci v Bosně.