Dobrovolník Jiří o práci mezi seniory: Samota je to nejhorší, co člověka může potkat

 Třiašedesátiletý Jiří má rád šachy, pracuje na recepci domova pro seniory a k tomu v něm působí i jako dobrovolník ADRA. Jakmile mu tedy skončí směna, obleče na sebe dobrovolnické tričko, aby tak prostřídal své dvě role. Jaké to je začít dobrovolničit v 63 letech? Proč? A jak důležitá je v tom láska k šachu? Přečtěte si příběh pana Jiřího, který přináší kromě spousty inspirace i působení náhody a setkávání přítomnosti s minulostí. 

Posláním Domova Nýdek, kde Jiří působí, je poskytování pobytové sociální služby seniorům, kteří mají sníženou soběstačnost z důvodu věku či nepříznivého zdravotního stavu a nemohou situaci řešit vlastními silami s pomocí rodiny či terénních služeb. Jiří v domově začal pracovat na recepci jako hlídač, a proto mu připadalo po nějaké době smysluplné působit v domově i jako dobrovolník. 

Zůstával jsem tam kolikrát i po práci a díky tomu, že těch pracovních směn nemám mnoho, tak jsem se rozhodl docházet i jako dobrovolník. Dává mi to smysl, že se věnuji klientům ve svém volném čase. Jako již důchodce nemíním doma jen tak sedět. Jsem taky senior a vím, že stáří a samota je to asi to nejhorší, co člověka může potkat.
– vzpomíná Jiří na své začátky dobrovolnictví pro organizaci ADRA. 

Jiří taky holduje hře šachu. Tento královský sport je jeho celoživotní vášní a i dnes, ve svých 63 letech, zůstává zapáleným hráčem, pro kterého jsou šachy nejen hrou, ale i cestou k lidem. Jakmile Jiří zjistil, že někteří klienti Domova Nýdek by si rádi šachy zahráli, začal s nimi čas tímto koníčkem trávit. Nikdo ale nečekal, že to přinese řadu překvapení.  

Právě během jednoho turnaje, který se v domově konal, došlo k výjimečnému setkání. Jiří se zde utkal s klientem Martinem, který mu byl podezřele povědomý, a to nejen svou hrou… 

„To byla neuvěřitelná náhoda. S Martinem se známe od školních let, kdy jsme spolu začali k pionýrům chodit do šachového kroužku v Třinci.  Zúčastnili jsme se spolu tehdy několika turnajů, a dokonce jsme byli na šachovém turnaji v bývalém NDR. Po středních školách se naše cesty ale rozešly, každý pak měl svoji rodinu a potkali jsme se až po padesáti letech tady,“ mluví Jiří pobaveně o znovushledání s Martinem. 

Dobrovolnictví je cestou, která dokáže spojovat lidi napříč generacemi i desetiletími. Příběh pana Jiřího a pana Martina ukazuje, že někdy stačí obyčejná hra, otevřené srdce či chuť pomáhat – a obohacující setkání může přijít i po padesáti letech. 💚