Domov důchodců v Šumperku (dále jen Domov) spolupracuje od listopadu 2010 při zajištění činnosti dobrovolníků s vysílající organizací DC ADRA v Prostějově. Do akreditovaném programu je zařazeno 26 dobrovolníků. Činnost dobrovolníků je řízena koordinátorem. Dobrovolníci mají v rámci Domova vyhrazenu místnost v suterénu, která jim slouží k předávání informací, k evidenci docházky, mají zde k dispozici literaturu pro předčítání, stolní hry, hudební nástroje, mohou si zde odložit osobní věci a telefonovat po zařízení.

Nábor nových dobrovolníků probíhá v měsíci září a oslovováni jsou převážně studenti středních škol v Šumperku. Ale ani dobrovolníci středního věku nejsou výjimkou. Nejstarší dobrovolnice má sedmdesát let. Veřejnost je o činnosti dobrovolníků informována prostřednictvím článků v tisku, ke spolupráci jsou vyzýváni prostřednictvím letáčků a webových stránek Domova.

Dobrovolníci se věnují individuální i skupinové práci s uživateli, doprovází je na procházkách, na lékařská vyšetření, předčítají seniorům, vyrábějí s nimi v Tvořivé dílně, vedou posezení v reminiscenční místnosti, poslouchají hudbu, sepisují Životní příběhy, doprovázejí je na společenské a kulturní akce, nebo pro ně takové akce sami připravují. Mají nezastupitelné místo v celém  pracovním týmu. Hrají roli i v procesu individuálního plánování. V souvislosti se zvyšujícím se povědomím veřejnosti, včetně uživatelů našich služeb, prorůstá postupně činnost dobrovolníků také do kultury celé organizace. Zaměstnanci se snaží vytvořit příznivé pracovní prostředí pro práci dobrovolníků.

Stručná rekapitulace činnosti dobrovolníků na DD:

Rok 2010

Dobrovolníci spolupracují pouze v rámci služby Domov pro seniory (DpS), od listopadu docházelo 13 dobrovolnic se SZŠ Šumperk, celkem vykázáno 140 hodin dobrovolnické činnosti.

Rok 2011

 DpS – dvě dobrovolnice z gymnázia Šumperk – 54 hod, SZŠ – 12 děvčat – celkem 262 hodin – dohromady 324 hod.

Domov se zvláštním režimem (DZR) – dvě dobrovolnice – 26 hodin. Celkem – 16 dobrovolníků, vykázáno 350 hodin dobrovolnické činnosti.

Rok 2012

26 dobrovolníků v akreditovaném programu, další čtyři dobrovolníci jsou zaškolováni v činnosti. Daří se nám pokrýt obě registrované služby (DZR, DpS), návštěvy dobrovolníků jsou realizovány po celý týden, tedy i o víkendu. Naší snahou je zprofesionalizovat koordinaci týmu dobrovolníků na Domově, získat stabilní dobrovolnickou základnu, nabídnout dobrovolníkům kvalitní zaškolení, potřebné vybavení a vstřícné prostředí pro výkon jejich záslužné činnosti.

Nejvýznamnější roli zaujímají dobrovolníci v srdcích našich uživatelů pro čas a energii, kterou jim nezištně věnují.

Příklad dobré spolupráce:

V našem Domově se řízením osudu ocitly dvě ženy, které spojuje společné rodinné pouto. Jedná se o maminku, paní Věru, narozenou v roce 1932, která bydlí na dvoulůžkovém pokoji ošetřovatelského oddělení DpS a dceru, paní Janu, narozenou v roce 1959, která je ubytována na jednolůžkovém pokoji služby DZR. Obě ženy nastoupily na Domov v roce 2008, maminka z důvodu ztráty soběstačnosti, kdy je závislá na péči druhé osoby ve čtvrtém stupni, dcera z důvodu degenerativního onemocnění mozku zrádnou genetickou chorobou. Uživatelky jsou obě upoutány na lůžko, potřebují trvalou pomoc druhé osoby. K jejich vzájemnému setkání dochází zřídka, musí tomu odpovídat zdravotní stav obou žen, zejména duševní rozpoložení dcery paní Jany, která bývá po setkání lítostivá, mívá projevy agrese vůči svému okolí.

Dobrovolnice Eva (25) spolupracuje s naší organizací od začátku letošního roku, kdy sama oslovila koordinátora na základě náborového plakátu, který přečetla v místním církevním sboru. Zpočátku si nebyla jista, zda zvládne práci se seniory, její pracovní zkušenost nezahrnuje práci s lidmi, ve svém volnu se věnuje vedením dětí v církvi. Prvních několik schůzek věnovala seznámením se skupinou uživatelů na službě DZR, kdy jim předčítala povídky a povídala si s nimi. Na popud ergoterapeuta oslovil koordinátor dobrovolnictví slečnu Evu s žádostí, aby předčítala také individuálně na pokoji paní Jany. Obě ženy byly seznámeny, Jana hned zpočátku reagovala na Evu příznivě, nechala si předčítat, byla v její přítomnosti bez známek agrese. Eva jako věřící zavedla rituál společné modlitby na závěr každého setkání, ke kterému dochází 2 – 3x týdně v rozsahu jedné hodiny. Eva vždy po návštěvě Jany navštíví také její maminku paní Věru, které povypráví o průběhu návštěvy, popíše, jak se Janě daří, vyřídí vzájemné pozdravy. Paní Věra se asi po měsíci této spolupráce vyznala z touhy vidět opět svoji nemocnou dceru. Eva ve spolupráci s personálem v přímé péči dopomohla k setkání maminky s dcerou, ke kterému došlo na pokoji paní Jany, na který paní Věru dovezla na invalidním vozíčku. Ze strany maminky bylo setkání velmi emotivní, radostné. Paní Jana se tvářila nezúčastněně, později dobrovolnici svěřila, že by chtěla toto brzy zopakovat. Eva má z výsledku setkání velkou radost, cítí se být užitečná, potřebná.

Z pozice koordinátora dobrovolnické služby hodnotím tento příběh jako model dobré praxe, kdy dobrovolník přirozeným způsobem navázal kontakt s těžce zdravotně postiženým uživatelem a propojil rodinné vazby, jež jsou vlivem nepříznivých okolností částečně přerušeny.