Eliška Hronková je koordinátorkou projektu Čalantika. Na podzim roku 2021 se po dlouhé době čekání způsobené pandemií covidu-19 vydala na svou první monitorovací cestu do Bangladéše. Prvotní obavy z nemocí, pavouků a hadů vystřídala radost spjatá s nezapomenutelnými setkáními s dětmi, volejbalovými zápasy, focením s vojáky i princeznovským odpolednem.

První dojmy a kulturní šok

Eliško, na co ses těšila, když ses dozvěděla, že pojedeš na monitorovací cestu do Bangladéše?

Těšila jsem se na setkání s dětmi a na to, že poznám novou zemi. A taky na jídlo, které mi všichni, co už v Bangladéši byli, vychvalovali. A taky jsem se těšila na všechny ty věci, co zažiju poprvé v životě. Nevěděla jsem, co to bude, ale tušila jsem, že toho bude hodně.

A co to bylo?

Třeba akupunktura! Poprvé jsem také rybařila, viděla rýžové pole, jezdila na motorce, rýžovala v řece kameny, poprvé jsem mluvila bengálsky. Byla to vlastně spousta takových krásných drobností.

A bylo něco, čeho ses před cestou do Bangladéše bála?

Nemocí, i když jsem byla naočkovaná. Ale stejně, proti dengue nebo malárii se nenaočkuješ. Je to věc, kterou člověk nevidí přicházet. Jeden den ti nic není a další den už jo a nemůžeš to ovlivnit. Když jsem pak byla v Bangladéši, uvědomila jsem si, že to tu funguje jinak než v Evropě. (Žije se tu v mnohem větší nejistotě.) Těch věcí, co nemůžeš ovlivnit, je tu spousta a nezbývá než doufat… Ani jsem si dopředu nezjišťovala, co tu žije za zvířata, protože třeba ohledně pavouků a hadů jsem to raději nechtěla vědět.

Jaké byly Tvé první dojmy po příletu do Bangladéše?

Určitě jsem měla kulturní šok. Už na sobě poznám, kdy to přichází. Ten pocit, když se divíš, kde to seš, jak se umyješ, jak se najíš a jak tu budeš fungovat, popřípadě pracovat. Najednou mizí nadšení z nových zážitků, nastoupí obavy a strach.

A taky jsem si říkala, jestli máme šanci tu něco změnit, protože člověk vidí tu chudobu na každém kroku. Je něco jiného o statistikách chudoby číst, než vidět její každodenní tvář. Bosé nohy, nahé děti běhající mezi odpadky, někdy i apatické tváře… bylo mi jich líto.

Vlastně poprvé, kdy se tenhle pocit prolomil, bylo, když jsme se potkali na ulici s dětmi z Čalantiky. Viděla jsem, jak se smějí a užívají si každý den. To mi pomohlo. Od té doby jsem se z toho kulturního šoku nějak dostala.

Vyrovnáváme startovní čáru

Přivedlo tě setkání s chudobou k otázce, jestli na takových místech máme šanci něco změnit?

O tom jsem hodně přemýšlela. Máme určitě šanci dát lidem příležitost. Vyrovnat tu startovní čáru. To ještě nemusí znamenat, že se jejich život zásadně změní, ale je to o té příležitosti a naději. Protože je hrozně smutné a nefér, když ji někdo nemá.

Takže ADRA dává příležitost, ale příjemci pomoci ji musí „chytnout za pačesy“?

Přesně. A uvědomila jsem si, jak důležitá je správná motivace a práce s celými rodinami. Paní Shilpi, která pracuje jako motivátorka, je taková druhá maminka dětí ze slumu. Probouzí rodiče z rezignace, dává jim pocit, že se o ně a jejich děti někdo zajímá. A to je klíčové.

Jak jsi prožívala setkání s rodinami ve slumu Čalantika?

Když slum vidíš poprvé, zdálky, nebo třeba z okna auta, cítíš takovou beznaděj. Ale když si s místními začneš povídat, zjistíš, jak jsme si podobní. Že mají svoje starosti, ale také radosti. Jejich radostí je třeba to, že jsme tam zrovna s nimi. A ten smutek z tebe spadne.

Potěšilo Tě tam ještě něco?

Líbí se mi ten „koloběh dobra“. Navštívili jsme jednu patnáctiletou studentku, co už doučuje mladší děti. To svědčí o tom multiplikačním efektu, když to řeknu tak nějak „matematicky“. Dáš vzdělání jednomu člověku, ale má to dopad na celou komunitu.

Princezna na cestách

V Bangladéši jsi navštívila také školy a děti z programu Banglakids. Jaké bylo cestování?

V Bangladéši je životně důležité mít dobrého řidiče, bez toho bychom se nikam nedostali. Občas mi při dlouhých cestách chyběl pohyb. A musím říct, že mým nejhorším zážitkem z Bangladéše jsou záchody na benzínkách.

Jsem ráda s dětmi, po dlouhé, únavné cestě mi to setkání s nimi energii nějak vrátilo. Nebyla jsem připravená na to, že budu muset mluvit před publikem. Obavy z toho, jsou ale vlastně horší než ten proslov samotný. Zjistila jsem, že když člověk opravdu mluví o tom, co má zrovna na srdci, jde to nějak samo.

Pocházíš z učitelské rodiny. Nezafungovaly nějak učitelské geny? Nepřivedlo Tě to na myšlenku pracovat více s dětmi?

Na tu myšlenku mě to přivedlo, ale není to tak, že bych si teď řekla „budu učitelkou“. Já už s dětmi vlastně trochu dělám na táborech v Pionýru, a tak bych se tomu do budoucna chtěla věnovat více i během roku. Tam to člověk dělá pro radost. Bojím se, že mít to jako práci a řešit všechny věci okolo jako osnovy atd., by mi tu radost trochu sebralo.

Na severu Bangladéše jsi cestovala za dětmi na motorce. Jaké to bylo?

Někdy jsme jezdili i takové rallye mimo cesty, to houpání přes kořeny byl docela zážitek. Navštěvovali jsme děti přímo v jejich domovech. Bylo super vidět prostředí, kde žijí, kde vaří, kde spí… V jedné rodině jsme se i projeli na jejich starém kole, které jsi opravil. To se mi moc líbilo.

Zaujaly mě silné příběhy žen z matriarchálního kmene Garo, které mají odpovědnost za vedení a zajištění rodiny. Jedna maminka například pašuje z Indie sušenky, které pak prodává v Bangladéši. Nosí je v košíku na krku, který musí vážit aspoň tak dvacet kilo. Vůbec jsme ho nemohli unést. Doslova silná žena.

Měla jsi možnost vyzkoušet si místní tradice „na vlastní kůži“?

Jedno odpoledne jsme se oblékly do tradičního oděvu – sárí. Není to jen tak, se do něj dostat, pomohla nám jedna nezapomenutelná paní, Florence. Nezavře pusu, ale má tah na branku. Když se ona rozhodne v kampusu něco vylepšit, věřím tomu, že to opravdu dokáže. Bylo fajn mít takové holčičí odpoledne.

Sport spojuje všude na světě

Která z navštívených částí Bangladéše se ti líbila nejvíce a proč?

Jih byl pro mě asi nejhezčí, protože jsme tam měli nejbližší zážitky s dětmi. Nejprve jsme byli na škole GAPS, kde studují děti do sedmé třídy. Hráli jsme s nimi házenou a opět se potvrdilo, že sport prostě spojuje. Je to pravda všude na světě, nejlepší teambuilding. Koupali jsme se potom i v rybníce, kde jsme se hrozně vyblbli. Děti tu mají pohybový talent, skákaly třeba salto dozadu z jedné nohy z bambusového kůlu.

Ale nebylo to jen o sportu. Cítili jsme se tam opravdu vítaní. Jeden večer jsme navštívili holčičí hostel a každá místnost nám připravila nějaké uvítání. Bylo dojemné vidět, jak i z toho mála co mají, chtějí dávat. Udělaly srdíčka z kytiček, připravily si pro nás taneček nebo sehnaly nějaké sušenky. U vstupu do jednoho pokoje dokonce natáhly slavnostní pásku. Pak jsem nad tím přemýšlela, že nějaká holčička vlastně musela obětovat svoji drahocennou stuhu, kterou určitě není lehké na internátní škole sehnat. My jsme se snažili to trochu opětovat, zpívali jsme a učili je Macarena taneček😊.

Jaké to bylo na vedlejší škole KMMS?

Tam bylo znát, že už jsou děti o něco starší, rozuměli jsme si s nimi zase jinak. Už byli schopní s námi něco prohodit anglicky. A taky jsem si tam zahrála asi nejlepší volejbalový zápas v Bangladéši, učitelé versus studenti. To jsem si užila, protože mi celkově při cestování hrozně chybí sport.

Zcela bezpečně v nebezpečné oblasti

Na východ vás museli doprovázet policisté a vojáci. Jak ses cítila?

Doma měli z téhle oblasti obavu. A já také, protože jsem udělala tu chybu a před cestou si vyhledala bezpečnostní doporučení pro Bangladéš, kde zrovna před touhle hornatou oblastí varují. Když jsme tam ale byli, tak jsem se cítila bezpečně. Já se tak cítím vlastně vždycky, když mám kolem sebe lidi, co vypadají v pohodě. Tam se na nás všichni smáli. Na policistech a vojácích mě vlastně nejvíc překvapilo to, jak se chtěli s námi fotit a že i ten volejbal si s námi zahráli.

Bangladéšská srdcovka

Co Ti tedy celkově návštěva Bangladéše dala?

Poslední den v Bangladéši jsem vylezla na střechu jedné z budov v Dháce trochu se porozhlédnout a popřemýšlet, stejně jako jsem to udělala první den po příjezdu. Říkala jsem si, co se od té doby změnilo. První den tam byly obavy a strach, kde to jsem a jak to tu vydržím. Bengálci pro mě byli anonymní lidé, se kterými sice soucítím, ale nerozumím jejich problémům do hloubky.

V průběhu cesty jsem ale poznala jejich touhy, naděje, navštívila jejich domácnosti, viděla jejich každodenní snažení. Z některých z nich se stali moji přátelé. Ze spousty lidí tu vyzařovalo něco zvláštního, taková pokora a láska… k dětem, k Bohu, vlastně ke každému, kdo je schopný ji přijímat. Takže už pro mě Bangladéš nebude anonymní, ale je to prostě srdcovka.

Chcete se dozvědět o Bangladéši více? Zajímá Vás, jak právě tam ADRA pomáhá? Více informací se dozvíte na stránkách programu BanglaKids.