Přesně před půl rokem zasáhlo obce na jižní Moravě tornádo. Tato zcela nečekaná přírodní katastrofa odnesla lidem nejen střechu nad hlavou, ale otřásla i jejich pocitem bezpečí a životní jistoty. Po katastrofě jsme se proto zaměřili nejen na odklízení trosek, obnovu domů a zajišťování financí, ale i na péči o psychické zdraví lidí zasažených katastrofou. O tom, co místní lidé prožívali a jak konkrétně vypadala naše pomoc, jsme si povídali s psychologem Richardem Kořínkem, který několik měsíců působil v Moravské Nové Vsi.

Jak jste se dostal k pomoci lidem zasaženým tornádem?

Krizové intervenci a psychologické pomoci se věnuji dlouhodobě. Účastnil jsem se pomoci po několika povodních, kde jsem se potkal i s lidmi z organizace ADRA a tam začala naše spolupráce. Koncem srpna mě Jožka Koláček (pozn. koordinátor humanitární pomoci ADRA) požádal, jestli bych mohl pomáhat na místě, kde by potřebovali pomoc psychologa.  Tak jsme se dohodli, že jednou týdně budu dojíždět do Moravské Nové Vsi. Působil jsem zde do konce listopadu.

Jak se liší akutní pomoc po katastrofě od pomoci s odstupem času?

Přímo po katastrofě jsem na místě tentokrát nebyl, takže tady můžu jenom teoretizovat. Ale zkusil bych to popsat asi takto. V prvním hodinách a dnech  je většinou nejobtížnější vyrovnat se s tím, že místo, kde jste řadu let žili, a které jste považovali za bezpečný domov, se najednou změní v trosky. Můžete přijít o dům, o blízké přátele, ale i o místa, přes která jste denně chodili. A to hodně hluboko otřese potřebou bezpečného světa. Všichni chceme žít ve světě, který je bezpečný, kde když ráno odejdete z domu, tak se do něj večer vrátíte a všechno je tak jak má být. A tady najednou během několika minut příroda tohle všechno rozbourala. Znovu najít v životě bezpečí může být hodně obtížně. Každý se s takovou situací vyrovnává jinak, pro někoho je to výzva, se kterou se chce poprat. A pro někoho je to takový zásah, že nedokáže skoro nic. Také je to hodně adrenalinové období a mezi lidmi je spousta solidarity a vzájemné pomoci.

S odstupem času adrenalin vyvanul, veřejný zájem více méně taky. U většiny lidí, se kterými jsem mluvil, teď převládá únava a vyčerpání. Spoustu práce mají za sebou, ale cílové rovinka je ještě v nedohlednu. Uvědomují si, že než se jim povede uvést svoje bydlení do stavu, který alespoň trošku připomíná stav před tornádem, tak je čeká ještě řada měsíců i let práce. Takže hlavní témata, se kterými jsem se setkával byly jak přežít dlouhodobý stres a jak ho zvládat.

Po čase se objevuje ještě jedno specifikum. Všichni máme v životě různé problémy a trable, i když nás zrovna nezasáhne tornádo. S partnerem, s dětmi, v práci, někdo má různé zdravotní obtíže, občas i psychiatrické. V hektickém období v první fázi po tornádu se zdá, že tyhle problémy ustupují do pozadí, protože jsou nedůležité. Po několika měsících se ale vrací zpátky, často ještě výrazně zhoršené prožitým traumatem. Takže velká část mé práce se týkala i témat, která přímo s přírodní katastrofou nesouvisí, ale díky ní se s odstupem času výrazně zhoršily. A tady narážíme i na další problém, kterým je celkově špatná dostupnost psychologické a psychiatrické péče. Takže i lidé, kteří by potřebovali odbornou léčbu se k ní často nedostanou, nebo až za absurdně dlouhou dobu. Tuto léčbu samozřejmě nemůžu v daném kontextu nahradit, ale můžu aspoň pracovat poradensky a pomoci překonat tuto dobu a nasměrovat dál.

A ještě bych chtěl zdůraznit, že moje práce byla jenom malým střípkem, který snad někomu pomohl. Obrovský kus práce odvedli dobrovolníci, kteří pomáhali přímo zasaženým lidem. A myslím, že málokdo si uvědomuje, jak těžkou práci měli v té době třeba pracovníci obce – nejen vedení obce, ale i řadoví zaměstnanci, kteří sami měli také poškozený dům a přitom se snažili udržet v chodu běžnou agendu úřadu i všechny další práce, které byly v té chvíli potřebné. Takže jsem byl rád, že jsem mohl pomoct i některým pracovnicím úřadu.

Ke kterým lidem míříte jako první? Jak poznáte, kdo vaši první pomoc potřebuje?

Já jsem tak říkajíc až v druhé linii. V první linii jsou terénní pracovníci ADRA a dalších humanitárních organizací. Takže se do značné míry spoléhám na to, že jsou schopni poznat případy, kde je potřeba odborné intervence. A jak poznám kdo moji pomoc potřebuje? To je celkem jednoduché. Konkrétnímu člověku naslouchám, poslouchám jeho příběh, zajímám se o něj a hlavně o to, jak se mu daří danou situaci zvládat. Často se stávalo, že lidem pomůže i to, když se můžou vypovídat, podělit se o tíži té situace s někým dalším, kdo jen pozorně poslouchá. Někdy i to stačí. Ale potom jsou případy, kdy najdeme témata, která jsou na delší práci a pomoc. Hlavním kritériem je,  jestli se daří lidem zvládat obtížnou životní situaci a dále ji řešit.

Vyhledávali vás lidé sami nebo jste je oslovoval a nabízel pomoc?

Bylo to tak půl na půl. Vzhledem k tomu, že jsem na místě působil pouze jeden den v týdnu, tak mi hodně pomáhali místní pracovníci ADRA, kteří mi domlouvali schůzky a když jsem přijel, měl jsem už kompletně nachystaný program schůzek. Z těch lidí byly zhruba polovina těch, kteří se ozvali sami, poté co ADRA na místě informovala, že tam budu pracovat. Druhou polovinu jsme navštěvovali na doporučení ostatních pracovníků ADRA, ale často i dobrovolníků nebo řemeslníků, kteří na jejich domech pracovali. Bohužel u nás stále přetrvává výrazná stigmatizace z toho, když někdo spolupracuje s psychologem, takže z toho důvodu jsme byli při nabízení pomoci trošku aktivnější.

Docházeli jsme k lidem domů, což je myslím pro psychology trošku neobvyklý modus operandi. Všichni lidé, ke kterým jsme přišli, byli velmi milí. Občas jsme si chvíli popovídali, jak se jim daří a jak situaci zvládají, a zase se rozloučili. A u některých lidí jsem potom zůstával déle, popřípadě jsem za nimi docházel opakovaně.

Jak se lidé vyrovnávají s krizovými situacemi po katastrofě?

To je velmi individuální. Jak jsem už psal, pro někoho je to výzva, se kterou se s chutí popere. Pro někoho zase takový balvan, že není schopný udělat ani první krok. Naštěstí u těchto mimořádných situací potkáváme většinu lidí, kteří situaci zvládají. Hodně pomáhají známí, kamarádi, rodina. Určitě je nutné najít si i čas na odpočinek, i když v danou chvíli to bývá těžké. Je důležité myslet i na to, jak si udělat radost a jak aktivně odpočívat. Například jeden pán si uvědomil, že by měl zase občas zajít a ryby, protože je to pro něj ten nejlepší odpočinek. A pomáhalo mu to. No a občas jsme se setkali i se způsoby zvládání, které do budoucna můžou udělat ještě větší problémy, například alkohol.

Jak náročné jsou takové situace pro vás osobně?

I když si stokrát můžu říkat, že jsem profesionál a že mě se osobně nic z toho nedotýká, tak je to nesmysl. Vozím si domů příběhy lidí, se kterými jsem mluvil, jsem z toho unavený, občas jsem po návratu z jižní Moravy špatně spal. Takže už po těch letech tuším, že na sebe taky musím dávat pozor a odpočívat, nejlépe aktivně. Např. vyjet si na kole. A také bych tuhle práci nemohl dělat bez podpory mé rodiny, když jsem musel spoustu věcí přeskládat a přeorganizovat, abych mohl takhle pravidelně na jeden den zmizet od rána až do noci. Takže jim patří velký dík.

Co je v těchto chvílích pro zasažené nejdůležitější? Co jim prakticky nejvíc pomáhá?

Vlastně to samé, co pomáhá i mě. Nejdůležitější je pomoc a podpora rodiny, přátel, kolegů z práce, sousedů. Potom určitě pomoc dobrovolníků, na které lidé často vzpomínají a píšou si s nimi. Podle charakteru události je potom nesmírně důležitá i hmotná pomoc a také finanční pomoc, která pomůže lidem škody napravovat.

Děkujeme za rozhovor.