Internistou, chirurgem, porodníkem a laborantem v jednom aneb stáž v Itibu
ADRA Česká republika

ADRA Česká republika

ADRA Česká republika

Array ( [0] => stdClass Object ( [id_category] => 42 [id_type] => 8 [id_alias_category] => [id_podstromu] => [id_parent_category] => 1 [id_document] => [id_root_node] => 1 [id_modul] => 10 [id_user] => 3 [id_layout] => [title] => Novinky [is_container] => [is_prefered] => [is_hide_column] => [is_perex] => [is_private] => [is_deleted] => [address] => [url] => novinky [urlfull] => novinky [password] => [poradi] => 24 [hloubka] => 1 [left_node] => 1576 [right_node] => 1577 [id_menu_vertical] => 928 ) )
Main banner

ADRA > Novinky

Internistou, chirurgem, porodníkem a laborantem v jednom aneb stáž v Itibu

20.11.2012

Internistou, chirurgem, porodníkem a laborantem v jednom aneb stáž v Itibu

Od roku 2008 ADRA ve spolupráci s Lékařskou fakultou Univerzity Karlovy organizuje pravidelné stáže studentů medicíny ve zdravotním středisku Itibo v Keni, které ADRA provozuje již od roku 2006. Stáže se konají obvykle dvakrát do roka vždy na pět týdnů. Jak ilustruje vyprávění dvou studentek, které se účastnily stáže v září letošního roku, jsou to týdny plné silných zážitků a nových zkušeností.

V září tohoto roku jsme se spolu se třemi dalšími studentkami a dvěma lékaři vypravili na cestu do Afriky. Cílem naší cesty bylo zdravotnické středisko v Itibo na západě Keni. Po příletu do Nairobi na nás čekal poslední člen výpravy Aleš Bárta, manažer projektu v Itibo. Noc jsme ještě strávili v hlavním městě, na dlouhou cestu do Itiba jsme se vydali až ráno. První zkušenosti a zážitky se naskytly dříve, než kdokoli z nás očekával. Po cestě jsme museli zastavit u nehody mikrobusu, popadnout zdravotnický materiál a začít pomáhat, jak jen je v silách mediků, kteří se nikdy s podobnou situací na živo nesetkali. Nepříjemné bylo, že v Keni nefunguje žádná ambulance, takže nejen, že jsme resuscitovali, vázali lidem rány a ošetřovali je, ale také jsme museli shánět někoho, kdo by byl ochotný raněné odvézt do nemocnice. Během krátké doby se nám podařilo všechny ošetřit a zajistit jim odvoz, jen řidič mikrobusu bohužel podlehl svým zraněním. Ač nám přihlížející velmi děkovali za naší pomoc, odjížděli jsme s velmi smíšenými pocity.

Do nemocnice jsme dorazili po rozbahněných cestách až v pozdních hodinách, tak jsme si jen vybalili a šli spát. Ráno jsme se seznámili s areálem střediska, místním personálem a dali se do práce. Zubaři pracovali ve svojí ambulanci a my ostatní jsme se rozdělili na interní a chirurgickou ambulanci, na porodní sálek a do laboratoře. Zkrátka kde bylo zrovna potřeba. Na ambulanci s námi vždy byl jeden z místních pracovníků, který nám dělal překladatele, zapisovatelku a sestřičku v jedné osobě. V laboratoři byl místní laborant.

Na ambulanci jsme měli od rána do večera plné ruce práce. Pacienti chodili s různými obtížemi, převážně to byly močové a střevní infekce, bolesti hlavy a zad, angíny, kožní infekce a spousta dalších... Také sem chodili lidé na převazy s ranami různého druhu, ať už zanícenými odřeninami, hnisavými vředy nebo popáleninami. Každé úterý pak chodili maminky s dětmi na očkování a každý čtvrtek těhotné na pravidelné kontroly. Kromě této každodenní rutinní práce jsme museli být vždy připraveni na náhlý porod či akutní případ vyžadující urgentní péči.

Hned první den nám přivezli dvanáctiletého kluka s asi 150 žihadly na hlavě a krku v anafylaktickém šoku. Ihned jsme mu zajistili žílu, medikovali, napojili ho na monitor a kyslík. K naší velké radosti vše dobře dopadlo a hoch se rychle zotavil. Odcházel po dvou dnech „jen“ s mírně opuchlou tváří. Večer nám ještě donesli šestiletého kluka, který si při fotbale vykloubil prst na noze. Kloub jsme vrátili do původní polohy a prst zašili, vše pěkně po „africku“ za světla čelovek.

Další den v průběhu oběda přijela motorka a na ní „vlající“ člověk, což nikdy nevěstilo nic dobrého. Přivezli nám mladíka, který se podle všeho přiotrávil organofosfáty. Zajistili jsme ho a podali atropin. Jeho stav se brzy stabilizoval, ale vyžadoval celonoční sledování, takže jsme se u něho střídali. Ani jsme se nenadáli a během stejného večera nám dovezli paní, která se v průběhu epileptického záchvatu popálila v obličeji svíčkou, poté co na radu šamana vysadila svou antiepileptickou léčbu.

V průběhu našeho pobytu jsme se za místním šamanem také zašli podívat, abychom zjistili, jak se provozuje místní medicína. Byl to docela mladý kluk, který své řemeslo podědil po otci. Na stole měl spoustu prášků a různých mastiček, za mírný úplatek nám docela ochotně povídal o tom, jak bolesti břicha léčí za pomoci želvy a epilepsii za pomoci kobry. Samozřejmě měl na své povolání „certifikát“.

Jednoho dne nám přivezli holčičku po srážce s motorkou. Měla několik tržných ran na hlavě, které jsme zašili, a zlomeninu stehenní kosti, kterou jsme fixovali. Holčičku jsme převezli do nejbližší nemocnice, odkud nás poslali do ještě vzdálenější nemocnice, protože neměli chirurga. Nemocnice a její vnitřní prostory vypadala dost odpudivě, jednání s místním lékařem bylo také dost komplikované. Jeden náš kolega to shrnul slovy: „Kdyby se mi nedej bože něco stalo, tak mě prosím ošetřete vy, nebo mě radši zastřelte, jen mě nevozte do místní nemocnice!“ Jak to dopadlo s touto holčičkou a jestli se dočkala operace, jsme se bohužel do konce pobytu nedozvěděli.

Na porodním sále jsme viděli nespočet porodů a sami jsme při nich mohli asistovat. Překvapením bylo, že černošské děti nemají po narození tak tmavou pleť, jak by člověk čekal. Některé porody šly úplně bez problémů, u jiných jsme museli trochu pomoci. Měli jsme i jednu pacientku, která čekala dvojčátka, což tam nebývá moc běžné. První byla holčička, jejíž porod proběhl v pořádku, ale měla na obou rukou šest prstů, druhý byl chlapeček, který začal mít krátce po porodu problémy s dýcháním. Začali jsme resuscitovat a až po podání adrenalinu, ventilaci a srdeční masáži se nám ho podařilo stabilizovat. Bohužel jsme za našeho pobytu řešili i porod, který neměl tak šťastný konec.

Největší škola života nás ovšem čekala až poslední týden. Místní lékaři stávkovali a jak se k tomu vyjádřil někdo z místních, když u nich lékaři stávkují, tak lidé umírají. V tu dobu nám začali vozit pacienty, na které naše víceméně ambulantní středisko nebylo vybavené. Například nám přivezli muže s cévní mozkovou příhodou, malou holčičku ve velmi špatném stavu, dehydratovanou a podvyživenou se sepsí. Přes veškerou snahu a několikadenní intenzivní péči se nám ji nepodařilo zachránit. Stejně tak pětiměsíčního chlapečka, který měl podle krevního nátěru nejspíše leukémii či nějakou metabolickou poruchu.

Náš čas v Itibo se nachýlil ke konci a my jsme se vypravili opět na cestu do Nairobi. Po cestě jsme se ještě zastavili na safari. To byl neopakovatelný zážitek, východ slunce nad savanou a pak nespočet zvířat všude kolem nás. Nádhera. V Nairobi jsme ještě den před odletem stihli prohlédnout děti z místního slumu, které měly nějaký zdravotní problém. Děti jsme vyšetřili a navrhli další postup, čímž, jak říkala koordinátorka místního misijního centra, jsme jim ušetřili spoustu peněz za jednu návštěvu lékaře. Část dětí byla po dětské mozkové obrně, hydrocefalu (nahromadění mozkomíšního moku v nitrolebním prostoru) nebo trpěli jiným postižením, těm jsme udělali preventivní prohlídky.

Tak jsme zakončili náš pobyt v Keni.

Na stáži jsme si vyzkoušely práci nejen interního lékaře, chirurga, porodníka a laboratorního pracovníka, ale měly jsme i možnost setkat se s nemocemi, které u nás tak časté nejsou. Získaly jsme praxi v drobné chirurgii, někdy dokonce i v polních podmínkách, když vypojili elektřinu a museli jsme si svítit baterkami. Byly jsme přítomny u několika velmi závažných případů, které vyžadovaly urgentní zásah. Po odborné stránce pro nás měla tato stáž výjimečný přínos, kdy jsme si spoustu věcí mohly samy vyzkoušet v praxi.

Stáž pro nás byla ohromná zkušenost nejen po stránce odborné. Mohly jsme na vlastní kůži zažít a vidět, jak žijí lidé v Africe, v těch nejchudších oblastech, poznaly jsme jejich vnímání nemoci a smrti, měly jsme možnost setkat se s místní „medicínou“ a černou magií, být přítomny situacím, nad kterými člověku zůstává rozum stát, například kdy vlastního syna sekne otec mačetou do hlavy a podobně.

Autorky textu: Jana Hlavičková, Pavla Štarmanová



Kategorie: Keňa - Zdravotní středisko Itibo



Fotogalerie