,,Cítím se být součástí toho všeho..." S Robertem Vanem o fotografování pro Bangladéš, potřebě pomáhat a ekonomické krizi
ADRA Česká republika

ADRA Česká republika

ADRA Česká republika

Array ( [0] => stdClass Object ( [id_category] => 42 [id_type] => 8 [id_alias_category] => [id_podstromu] => [id_parent_category] => 1 [id_document] => [id_root_node] => 1 [id_modul] => 10 [id_user] => 3 [id_layout] => [title] => Novinky [is_container] => [is_prefered] => [is_hide_column] => [is_perex] => [is_private] => [is_deleted] => [address] => [url] => novinky [urlfull] => novinky [password] => [poradi] => 24 [hloubka] => 1 [left_node] => 1578 [right_node] => 1579 [id_menu_vertical] => 928 ) )
Main banner

ADRA > Novinky

,,Cítím se být součástí toho všeho..." S Robertem Vanem o fotografování pro Bangladéš, potřebě pomáhat a ekonomické krizi

14.5.2012

Robert Vano, známý fotograf s americkým pasem, slovenskými kořeny a maďarskými rodiči. Říká, že čím v životě byl, tím byl rád. A nebylo toho málo. V roce 1967 odešel do USA, kde pracoval jako kadeřník, vizážista, maskér a asistent známých fotografů. Později se prosadil jako uznávaný fotograf ve světových módních časopisech. Po roce 1989 se vrátil do Čech a zakotvil v Praze. Vydal několik fotografických publikací, vystavoval v New Yorku, Miláně, Londýně a Praze. Fotografuje především černobílé portréty a je považován za špičkového módního a reklamního fotografa. Robert Vano spolupracuje s řadou nadací a charitativních organizací. V dubnu tohoto roku se zapojil i do projektu organizace ADRA a nafotil kalendář se známými osobnostmi na podporu slumových škol v Bangladéši.

Proč jste si vybral tento projekt, zaujal Vás něčím?

Jen málokdy něco odmítnu. Pouze pokud ten projekt není srozumitelný, pokud je to jen takový nápad, protože nápadů mívají lidé spoustu. Tohle je něco jiného. Tady jde o děti a jejich vzdělání. Fotím pro různé nadace jako Paraple, Leontýnku, Na půl cesty, pro vozíčkáře, dětské domovy nebo nadaci Terezy Maxové. Protože i tyhle věci jsou součástí života a mohly by se jednou týkat i mě. Když už má člověk to štěstí, že může dělat něco, co má rád a může se tím i uživit, musí se chovat jako zahradník. Nemůže pořád jen brát úrodu, musí ty semínka zas zasadit zpátky, aby vyrostlo něco i příští rok. A to, co můžu dělat svými fotkami, je to nejmenší. Dělám to rád a umím to. Kdybych musel kopat kanály, to by bylo těžší.

Preferujete v rámci podpory různých projektů nějaká konkrétní témata, např. děti?

To ne, spíš je spousta věcí, se kterými jsem se setkal a kde bych chtěl pomoci, ale ještě s nimi za mnou nikdo nepřišel. Jako například pacienti s cukrovkou, kterou měla i moje maminka a umřela na ni babička. Ale jsou i věci, které neznám a na kterých se člověk hodně naučí. Jako jsou děti s nemocí motýlích křídel nebo naposledy projekt s vozíčkáři. Všichni je dávají do jedné hromady, a přitom jsou mladí krásní lidé. Nebo právě Bangladéš, kde je to všechno barevné a pozitivní. A přitom ti lidé žijí v chudobě. Podle našeho západního náhledu na svět si myslíte, že když někdo žije v chudobě, tak všechno musí být šedé. A oni jsou přitom usměvaví, šťastní a hodně barevní. Když mohu alespoň takhle pomoci skrze focení, cítím se být částí toho všeho.

Věděl jste už předtím o životě dětí ve slumech?

Jen to, co ví každý. Každý ví, že slumy jsou kdesi v Indii, po celé Africe a možná i v Bangladéši. Víc ne.

V souvislosti s tzv. ekonomickou krizí jsou hodně slyšet hlasy, které říkají, že by se nemělo pomáhat v zahraničí, že by se mělo pomáhat tady doma. Jak to vnímáte Vy?

Mluvil jsem o tom s různými lidmi od Ivany Trumpové až po mladého ekonoma Tomáše Sedláčka. Je zajímavé sledovat např. právě Ivanu Trumpovou. Měla peníze a investovala je dobře. Lidé, kteří dobře investují, teď krizi nemají. Nejsem ekonom, ale za mého života už bylo krizí víc. Byla v sedmdesátých letech, když se myslelo, že přijde konec světa, byla tehdy, když Rusové stáli u Kuby. Ekonomové říkají, že pravidelně přichází období deseti, patnácti let dobrých, kdy lidé hodně utrácejí, a potom přijde deset let, kdy si musí utáhnout opasky. Ale krize je přece pořád. Krize je v Sudánu nebo v Somálsku, kde každou minutu umře jedno dítě hlady. U nás označujeme za krizi situaci, kdy lidé ztrácejí práci, jako teď v Řecku nebo ve Španělsku. Ale vždyť tu přece nikdo neumírá hlady. Že si nemůžu koupit pět triček u Gucciho, ale jen jedno, to není žádná krize. A když nemůžu na výlet k Niagaře, tak jedu do Beskyd. My přece nepotřebujeme tolik prostředků pro sebe, abychom nemohli pomáhat dál. V Německu teď bylo ve zprávách, že průměrný Němec vyhodí za rok čtvrtinu svého jídla. Na tom by se přece mohla uživit celá Afrika! Nebo oblečení, které lidé vyhodí nebo pálí, místo aby to rozdali bezdomovcům. Nevím, proč to takhle je. Kdybych nedával, měl bych strach, že si jednou na smrtelné posteli řeknu, měls dát a nedal jsi.

Toto focení bylo specifické tím, že oblečení na něj navrhli a ušili studenti zdejší Vyšší odborné školy textilních řemesel. Bylo to pro Vás zpestření pracovat s těmito návrhy?

Určitě. Líbilo se mi, že mladí lidé, kteří se už tu učí vytvářet modely, se zároveň učí pomáhat jiným. Moje generace to takhle neměla, setkal jsem se s tím až v Americe. Je velmi dobré, když se mladí lidé vedle designu naučí i morální aspekt celé věci. Vždyť přece nikdy nevíte, jestli nebudete potřebovat pomoc i vy.

Právě skončilo focení, můžete jej zhodnotit, jestli bylo něčím jiné než ostatní charitativní projekty?

Ono je to jiné, když to naplánuje někdo jiný. Pokud je to čistě moje focení, tak nikdy nezačíná až ten den.  Promýšlím jej dopředu, udělám layout, storyboard, přijdu se podívat, kde budu fotit, jaké je světlo, jestli jsou věci hotové. Když je to takhle připravené, tak vím, co přesně mám dělat, že jednu fotku musím nastojato, druhou naležato, tím je to snazší. Většinu lidí zde jsem znal z předešlých focení. Zároveň už jsem poučený ze svých chyb. Vím, že kadeřník řekne to, vizážista zas to, pak všichni odejdou, ale s fotkami zůstanu já, který jsem za ně zodpovědný. Možná taky pomáhá, že mi je přes 65, takže mám respekt. Zároveň se o mně ví, že neudělám ošklivou fotku, i když toho člověka osobně nemusím. Když totiž někoho fotit nechci, jako třeba politiky, tak to vždy řeknu dopředu.

Je focení s celebritami jiné než s běžnými lidmi?

Není, vždyť jste to viděla, jak jde jedna za druhou. Je to jiné, když někdo nechce. Jsou lidé, kteří natočí film, ale už mu nechtějí dělat promotion, nechtějí o něm mluvit. Člověk se pak diví, že na něj nikdo nechodí. Ale když je něco pro nadaci, lidi se do toho zapojí rádi. Na našem focení měli všichni radost, že tu můžou být. A měli na sobě rádi ty šaty.

Závěrem takovou odlehčující otázku. Chtěl byste se Vy sám někdy do Bangladéše podívat?

Víte, já už nikam nejedu. Dřív jsem jezdil, před deseti lety jsem byl na Srí Lance, kde jsem fotil módní katalog. A už tehdy jsem si říkal, že Praha je pro mě exotická dost a že už nejedu nikam, kde jsou komáři, netopýři, hadi a tsunami. Já jsem teď spíš takový líný a radši se s cappuccinem podívám na National Geografic.

Takže jste v Bangladéši nikdy nebyl.

Nebyl. Nejdál jsem byl na Srí Lance. Byl jsem odtud na západ až po Argentinu, ale nebyl jsem na té druhé straně. Nebyl jsem ani v Japonsku, v Hongkongu nebo v Austrálii. To nevyšlo. Třeba v příštím životě. Třeba se příště narodím v Bangladéši.

Ptala se Martina Šmídtová.



Kategorie: BanglaKids



Fotogalerie