Ellen Tomancová je účetní na ekonomickém oddělení organizace ADRA ČR. A dlužno dodat, že šikovnou. Jsme rádi, že ji v Adře máme – a to již neuvěřitelných 21 let! Ellen pracovně „přežila“ všechny ředitele ADRA i mnoho dalších pracovníků a svými cennými zkušenostmi nám pomáhá dodnes.

Ellen, ty jsi nejdéle pracující zaměstnankyní organizace ADRA Česká republika – počítáno od jejího vzniku v roce 1992. Ráda bych se tě tedy jako „adří pamětnice“ zeptala na několik otázek. Jak se přihodilo, že ses svůj život rozhodla spojit s touto organizací? Co pro tebe bylo na počátku přitažlivé?

Když jsem dostala nabídku pracovat jako účetní v Adře, tak jsem to brala jako příležitost být užitečná v oblasti, kde mám dlouholetou praxi. Brzy jsem ale zjistila, že účetnictví neziskové organizace je něco úplně něco jiného než účetnictví pro s.r.o nebo podnikatele jako fyzické osoby. Brala jsem to jako výzvu, že se ještě něco jiného z oblasti účetnictví dozvím a naučím. Právě v r. 2001 se měnila účetní osnova pro neziskové organizace a začaly zde postupně platit nové účetní standardy pro neziskovou sféru. Musela jsem se nejen já, ale všechny účetní v neziskovém sektoru (i v našich církevních organizacích) proškolit a převést účetnictví na jiný způsob.

S Adrou jsem vlastně spolupracovala již od jejího vzniku, a to díky svému švagrovi Františku Tomancovi, který byl adrákem tělem i duší a nakazil tím mnoho lidí ve svém okolí. Podílel se na mnoha akcích ještě v době války v bývalé Jugoslávii, a tak jsme s ním spolupracovali. V době klidu se natíraly postýlky v nedalekém kojeneckém ústavu, uklízely zahrady sociálních zařízení nebo po povodních na Valašsku jsme pomáhali hlavně s úklidem a malováním domova důchodců.

Jednou jsem si například vzala na dvoutýdenní prázdninový pobyt patnáctiletého chlapce z rumunského Banátu, odkud Adra dovezla asi 50 dětí. Činnost Adry mi byla vždy sympatická a považovala jsem ji za smysluplnou, a tak jsem pracovní nabídku po pár dnech rozmýšlení přijala.

Jak hodnotíš při pohledu zpět tvoje roky v Adře? Co tobě samotné práce zde dala, případně vzala?

Své roky v Adře hodnotím kladně. Seznámila jsem se se spoustou zajímavých, obětavých a nezištných lidí, které bych jinde nepotkala, a to i neadventistů, kteří byli velkými profesionály ve svém oboru.

Adra mi dala příležitost projít všemi eventualitami účtování v neziskové sféře. Díky tomu, že jsem mimo klasické finanční účetnictví byla prvních 10 let také personalistkou a mzdovou účetní v jedné osobě, tak mi prošlo „hlavou i účetním programem“ za tu dobu neuvěřitelných cca 1000 zaměstnanců na různé pracovní úvazky, pozice a období.

Jedna z mých bývalých kolegyň říkala, že v předchozím zaměstnání nechala „hlavu“ (tj. vědomosti z vysoké školy), ale v Adře, že nechala „srdíčko“, protože jí nebyly lhostejné osudy lidí, kterým jsme pomáhali. A s tím se plně ztotožňuji. Práce v Adře opravdu chytá za srdce.

Na druhou stranu mi na určitou dobu vzala veškerý volný čas. V době povodní nebo účetních uzávěrek či vyúčtování dotací jsem spolu se svými kolegyněmi z účtárny přespávala ve spacáku na matracích v kanceláři.

Byly nějaké obtížné momenty, které jsi musela překonat? Přece jen – dnes mnoho lidí mění práci každé dva roky, protože oni či organizace mají jinou představu. Co ti pomohlo v organizaci ADRA zůstat?

Jeden z obtížných momentů byl asi v době, kdy jsem měla uvolnit církevní služební byt, ale neměla jsem dostatečně velký příjem na to, abych si mohla zaplatit tržní cenu pronájmu bydlení v Praze pro sebe a v té době ještě i pro svého syna studujícího střední školu. Tento problém se vyřešil a řadu dalších let jsem pak bydlela sice na jiném vzdáleném místě od svého pracoviště, ale za dobrých podmínek.

Když jsem nastoupila do Adry, měla jsem už jen necelých 11 let do důchodu a tehdy se mne tehdejší ředitel Adry Rudolf Reitz zeptal, na jak dlouho vidím své působení v Adře, abych za dva roky neodjela domů a oni nemuseli hledat zase někoho jiného. Řekla jsem mu, že bych tam chtěla vydržet do důchodového věku, což jsem dodržela.

Zůstat v Adře mi pomohlo asi nejvíce to, že jsem věděla, že se mnou i s touto organizací Pán Bůh ve svém plánu počítá. Vždycky když už to vypadalo, že neseženeme vhodného zaměstnance na danou pozici, někdo se v pravou chvíli přece jen našel a někdy jsme byli překvapeni a zahanbeni, že jsme nedůvěřovali a byli už třeba častokrát i malomyslní.

Také když už jsme si mysleli, že nebude dostatek finančních prostředků na chod naší organizace v nadcházejícím období, objevili se noví dárci a možnosti získání dotací ze státního rozpočtu, což znamenalo příležitost fungovat dál ještě lépe a profesionálněji

Vzpomínáš na nějakou silnou zkušenost či humornou událost?

Za ty roky je těch silných zkušeností spousta. Ráda vzpomínám třeba na první (nesmělou) návštěvu Adry úžasného muže Aleše Bárty, který hledal zastřešení pro svůj plánovaný projekt zdravotnických služeb v Africe u některé neziskové organizace. Máme tu čest být jeho spolupracovníky a zdravotní středisko v keňském Itibu, které je budované a provozované na pozemku naší církve, nyní funguje na opravdu vysoké úrovni.

Obdivuji všechny mediky, kteří tam jezdili zdarma pracovat ve vlastním volném čase (a mimo jiné tam také ve spolupráci s lékařskou fakultou trávili část studia oboru tropická medicína), dokud nedošlo z vážných bezpečnostních důvodů k přerušení jejich cest na toto místo. O tomto projektu natočila celovečerní dokument s názvem Daleko za sluncem režisérka a kameramanka Olga Malířová Špátová.

Jaké máš plány v nadcházejícím důchodu?

Plánuji si přesun na krásné Valašsko, které jsem kvůli Adře na mnoho let opustila. Částečně už v důchodu jsem, a tak si nějaké velké plány nedělám. Bude-li mi sloužit zdraví, ještě budu účtovat dál, ale v ještě menším rozsahu než nyní. Ráda bych si užila také svých vnoučat, než mi dospějí. Bude-li to možné, chystám se i nadále podle možností cestovat (pěšky, na kole, autem, vlakem apod.)

Co bys vzkázala lidem v organizaci ADRA– svým současným i bývalým kolegům a kolegyním?

Že jsem ráda, že jsme se potkali, budu na většinu z nich vzpomínat v dobrém. Téměř od každého svého kolegy či kolegyně jsem se měla možnost něčemu přiučit.

Za své „kolegy“ považuji také všechny sborové i nesborové adráky, kteří nejsou zaměstnanci Adry, ale zapojují se do činností, které souvisejí s působením Adry. Všem přeji radost z práce. Pomáhat je radost!

A co bys popřála organizaci ADRA do dalších let?

Adře přeji do dalších let mnoho zajímavých projektů, domácích, zahraničních, humanitárních i rozvojových, a hlavně kolektiv skvělých lidí, kteří vědí, že jejich práce má smysl.

Milá Ellen, moc ti děkuji za otevřené odpovědi a střípky vzpomínek z tvého působení v naší organizaci. I když účetní nejsou obvykle v „první linii“ pomoci, vaše poctivá práce je nesmírně důležitá – jak pro samotný chod organizace ADRA , tak pro její dobré jméno a důvěryhodnost u úřadů i na veřejnosti. Bez této pilné mravenčí práce bychom nemohli v takové míře jako organizace ADRA lidem pomáhat. Ať se ti daří a Pán Bůh ti dá dost zdraví pro čas s tvými blízkými i na výlety po krásném Valašsku.

Rozhovor vedla Martina Špinková
Koordinátorka PR a fundraisingu, péče o dárce