ADRA hledá nové dobrovolnice a dobrovolníky. Přidáte se k nám?

Studentka Tereza se k dobrovolnictví dostala „v době covidové“. V izolaci, jen na online výuce, si připadala doma zbytečná a nenaplněná. Doslechla se o možnosti docházet do domova pro seniory a dělat jim společnost. „Připadalo mi to jako dobrý nápad a toužila jsem to zkusit. Začala jsem navštěvovat starší paní, která v té době oslavila 92. narozeniny; mě bylo 16. To mě trochu zaskočilo. Začala jsem mít obavy, že si nebudeme rozumět. Rychle jsme si ale s „mojí seniorkou“ padly do oka. Asi po 2-3 měsících jsem ji začala brát jako svou babičku a ona mě jako vnučku. Moc ráda mi vyprávěla o svém životě a milovala, když jsem jí četla nebo vzala ven na procházku. Bohužel pak zemřela a já jsem neměla sílu přijmout dalšího klienta. Vrátila jsem se až o pár měsíců později. Nyní docházím ke třem seniorkám, které jsou každá jiná, ale všechny plné života. Naučila jsem se trpělivosti a umění naslouchat. Někoho děláte šťastnějším jen tím, že za ním přijdete,“ shrnuje Tereza.

„O dobrovolnictví jsem občas četl v médiích a slýchával od přátel. Tak jsem si řekl, proč to vlastně nezkusit a oslovil jsem místní dobrovolnické centrum ADRA,“ popisuje svou cestu k dobrovolnictví Daniel. „Začínal jsem jako dobrovolník v domově důchodců a nyní docházím k osamělé seniorce v domácnosti. Je k nezaplacení vidět tu radost v jejích očích. Jednou budu i já na jejím místě. Když za mnou občas někdo přijde a projeví zájem vyslechnout si můj příběh, konec mého života bude určitě daleko šťastnější.“

Tereza a Daniel jsou dva z celkem více než 4000 dobrovolnic a dobrovolníků, kteří pod hlavičkou ADRA pomáhají (nejen) osamělým lidem. Dochází za dětmi v dětských domovech, za osamělými seniory a seniorkami, dlouhodobě nemocnými či za lidmi se zdravotním postižením. Ti všichni často nemají nikoho blízkého, kdo by je navštěvoval a s kým by mohli trávit čas. Dobrovolnická centra ADRA po celé republice spolupracují s téměř 300 různými zařízeními a pomáhají propojit lidi ochotné pomáhat s těmi, kdo pomoc potřebují. Dobrovolníci dochází za svými klienty a klientkami pravidelně, většinou jednou týdně na hodinu či dvě. Společně si povídají, čtou, hrají nebo třeba vyrazí na procházku. Naši dobrovolníci zkrátka vrací lidem do života blízkost a radost. Doplňují tým odborného personálu v zařízeních, úzce s ním spolupracují, ale nenahrazují jej v jeho běžných činnostech. Úkolem dobrovolníků je poskytnout svou přítomnost a pozornost. Tímto neprofesionálním vztahem vnáší do života klientů nový prvek: nezištný zájem, který často přeroste v dlouhodobé přátelství. To, že je někdo ochotný klienty navštěvovat ve svém volném čase a bez nároku na odměnu, posiluje pocit jejich vlastní hodnoty.