Pokračujeme v představování příběhů našich dobrovolníků. Každý z nich je jiný, ale všechny spojuje ochota věnovat svůj čas tam, kde může udělat radost. Dnes vás seznámíme s Evou.

K dobrovolnictví ji to táhlo už od střední školy. Právě tehdy poprvé nahlédla do světa pomoci druhým, když začala docházet jako dobrovolnice do dětské nemocnice. Později se ale její profesní cesta stočila ke speciální pedagogice a práce s dětmi se stala každodenní součástí jejího života. Dobrovolnictví tak na čas ustoupilo do pozadí.

Po několika letech se však myšlenka vrátit se k němu začala znovu ozývat. Rozhodující období přišlo kolem jejích třicátých narozenin, kdy procházela náročnější etapou osobního života. Právě tehdy si uvědomila, že potřebuje na chvíli vystoupit z vlastních starostí, získat nadhled a podívat se na život jinou optikou.

„Chtěla jsem si trochu odpočinout od řešení svých vlastních starostí a podívat se na život i z jiné perspektivy,“ popisuje Eva.

Proto začala docházet jako dobrovolnice za seniory do domova Senevida Frýdek-Místek. Svou roli v tom hrála i osobní zkušenost — už totiž nemá ani jednu vlastní babičku, se kterou by mohla trávit čas a povídat si.

První den v zařízení si dodnes dobře pamatuje. Probíhala zrovna oslava Mezinárodního dne žen a společně s pracovnicemi rozdávaly klientkám kytičky. Když pak přišla mezi seniory poprvé sama, měla připravenou společenskou hru. Přestože někteří klienti byli zpočátku spíše zdrženliví, nakonec se společná aktivita proměnila v příjemně strávené odpoledne plné smíchu a soutěžení.

Zpočátku se Eva věnovala hlavně skupinovým aktivitám — společenským hrám, kreslení mandal nebo společnému zpívání. Postupem času ale začala stále více tíhnout k individuálním návštěvám klientů, kteří jsou upoutaní na lůžko.

„Pro ty, kteří jsou odkázaní na pokoj, už tolik možností není. Proto mi dává smysl jim jejich čas alespoň trochu zpestřit.“

Dobrovolnictví pro ni nikdy nebylo o velkých gestech nebo o potřebě „zachraňovat svět“. Spíše jí přineslo větší nadhled, klid a možnost na chvíli se odpoutat od každodenních starostí. Zároveň jí pomohlo přijmout i témata, kterým se dnešní společnost často vyhýbá — stáří, nemoc nebo smrt.

Silně si to uvědomila ve chvíli, kdy přišla na pravidelnou návštěvu klientky, za kterou docházela každý pátek, a dozvěděla se, že zemřela.

„Tehdy mi došlo, že nikdy nevím, jestli daného člověka nevidím naposledy.“

Možná právě proto chodí za seniory i ve dnech, kdy sama nemá moc energie nebo dobrou náladu. Jak sama říká, často odchází s mnohem lepším pocitem, než s jakým přišla.

A i když si lidé kolem ní někdy myslí, že prostředí domova pro seniory musí být smutné a depresivní, ona sama to vnímá úplně jinak. Odnáší si především lidskost, humor a silné okamžiky. Jeden z nich zažila před Vánoci, kdy při návštěvě klientky začaly společně zpívat koledy.

„Byla to nádherná atmosféra, která ve člověku zůstane.“

Eva dnes dobrovolnictví doporučuje každému, kdo v sobě cítí alespoň malou chuť pomáhat. Podle ní není potřeba dělat velké věci. Důležité je začít po malých krocích a vydržet. Protože někdy může i obyčejná návštěva nebo chvíle rozhovoru znamenat pro druhého člověka mnohem víc, než si dokážeme představit.