Taková pohroma složí i toho největšího tvrďáka,“ říká Dagmar Hoferková, vedoucí Dobrovolnického centra ADRA v Ostravě a odbornice na poskytování krizové intervence nejen v místech, kde došlo k mimořádné události. I proto byla jednou z prvních, kdo přijel do Moravské Nové Vsi krátce po tornádu. Jejím úkolem bylo mluvit s lidmi. Protože i pouhé povídání si s druhými jim může v těžkých situacích ulevit.

Někteří místa, která na jižní Moravě zničilo tornádo, přirovnávali k válečné zóně. I vy jste byla v místech krátce poté, co ke katastrofě došlo, jak byste ho, Dášo, popsala?

Ve chvíli, kdy jsem dorazila do Moravské Nové Vsi, lidé na místě pracovali nejpilněji, jak to jen jde, jako v mraveništi. To, co jsem viděla, ale bylo moc smutné. Potkala jsem například na ulici pána, který si nesl dva pytle oblečení. Kamarád, který šel po druhém chodníku, se ho ptal, co to nese, a muž mu odpověděl: „Tohle je všechno, co teď mám, tyhle dva pytle oblečení a několikamilionovou hypotéku.“

V Moravské Nové Vsi, kde ADRA působí, není nikdo, koho by se tornádo nedotklo. Který z příběhů lidí, které jste vyslechla, pro vás byl nejsilnější?

Jeden z nejsmutnějších momentů pro mě byl, když jsem pozorovala lidi, kterým musel být stržen dům kvůli tomu, že tak rozhodl statik. Zoufale plakali a ukazovali: „Támhle byla moje koupelna, tady jsem si vymazlila obývací pokoj a tady, jak je ta hromada, byla naše krásná ložnice. Nechám tady své srdce.“ Neméně silné pro mě bylo pozorovat i to, když se na místě složili i někteří muži, kteří sice jsou silní, ale když se jim bourá jejich dílo, ani oni neudrží slzy.

Vyprávěla jste mi o jedné více než devadesátileté paní, které ze všeho nejvíc záleželo na jejím synovi, nehledě na tu spoušť kolem. I to musel být silný moment, mohla byste ho připomenout?

Ano, její syn měl narozeniny a jeho maminka si pro něj připravila překrásné, ručně psané přání, které nadiktovala své pravnučce. Ona už totiž psát nedokáže, nemá zdravé ruce. Přání mi ukazovala, bylo velice krásné, plné slov milující matky. Jenže její syn v ten den neměl vůbec čas, protože měl hodně práce se záchranou domu. Ten pohled na jeho matku, která tolik toužila po tom, aby si přání přečetl, mi rval srdce. Snažila jsem se ji uklidnit, že si ho přečte později, až bude chvíle klidu.

Spousta lidí mluví o tom, že se znovu narodili. Ze dne na den se řadě z nich naprosto změnil žebříček hodnot. Živel jim sice téměř všechno sebral, ale jsou šťastní, že přežili.

Mnohým po tornádu nezbylo skoro nic. Jak se ti lidé cítí, co prožívají?

Některým pomáhá, že o tom, co prožili, mohou mluvit. Vrací se k té události, popisují, jak byli vyděšení, když tornádo uviděli, jak utíkali, schovávali se, drželi dveře. Slyšela jsem lidi vzpomínat na to, jak seděli na terase a klábosili, najednou je zavalila zídka, což jim vlastně zachránilo život. Přestože jsou zranění, jsou vděční, že přežili. Spousta lidí mluví o tom, že se znovu narodili. Ze dne na den se řadě z nich naprosto změnil žebříček hodnot. Živel jim sice téměř všechno sebral, ale jsou šťastní, že přežili.

Nejde jen o ztrátu domovů, pro lidi musí být těžké i to, že přišli o věci, k nimž měli silný vztah, jako jsou například fotografie.

Víte, lidé teď vnímají, že mají za úkol dělat ty hrubé věci. To, co jim zbylo, mají smíchané v obřích pytlech. Setkala jsem se s tím, že členové jedné domácnosti už chtěli některé věci vyhazovat, ale daný člověk chtěl počkat, protože si chce vše roztřídit. V tom pytli má svou minulost, vzpomínky, o které nechce přijít. I proto se s lidmi hodně bavím o tom, že ještě přijdou klidnější chvíle, kdy bude možné vše v klidu protřídit.

Dá se předpokládat, že mladí lidé mají víc energie začít znovu. Jak celou situaci vnímají senioři, kteří často žijí ze vzpomínek a nic jim teď nezbylo?

Víte, přístup seniorů je docela jiný. Měla jsem možnost mluvit s několika lidmi, jimž bylo přes devadesát let. Mnozí z nich byli odevzdaní a klidní, povětšinou to byli věřící lidé. Jedna dáma mi vyprávěla, že když tornádo přišlo, lehla si do postele, modlila se a prostě čekala, co se stane. Abych to shrnula, u těch starších lidí jsem vnímala mnohem menší strach o sebe nebo o budoucnost než u mladších ročníků.

Čím to podle vás je?

Mladým hodně vadí, že na těch domech donedávna dřeli, zkrášlovali si je a teď nic nemají. Každý se s tím vyrovnává jinak, základ ale je mít rodinu, o kterou se může člověk opřít. To lidem v dané situaci velice pomáhá.

Když mluvíte o rodině, myslíte si, že lidem na místě pomáhá i to, že žijí na Moravě? Morava je přeci jen část republiky, kde se hodně uznávají tradice a kde jsou možná o něco silnější rodinné vazby než jinde u nás.

Tady na Moravě jsou silné rodinné vazby, to je pravda, ale jinak je to stejné, jako všude jinde. Jsou tady ulice, kde si lidé rozumí, v jiných ulicích na sebe občas pokřikují, však to znáte. Líbí se mi, když vidím, jak chlap maká a odklízí trosky u sebe na zahradě, potom skončí a jde pomáhat k sousedovi. Když soused nebo sousedka nemá kam složit hlavu, jdou vedle, volná postel se pro ně vždycky najde.

Jak to místní, kteří si vlastně nemají kde uvařit, řeší? Slyšela jsem, že hodně pomáhají i lidé z okolních vesnic třeba právě tím, že vaří a pečou.

To ano, před pár dny jsme šli po chodníku, zastavilo u nás auto, paní stáhla okýnko a nabízela nám buchty, které s dcerou napekla. Po vsi jezdí auto, které rozdává zmrzlinu, další zase chlazené nápoje, na náměstí se rozdává teplé jídlo. Ale jsou tady ve vesnici i lidé, kteří mají stále velký strach vycházet ze svých domovů nebo spíše z toho, co z nich zbylo, a pro jídlo na náměstí si nejdou, protože nechtějí vidět tu zkázu kolem sebe. Chtějí doma řešit jen ty svoje věci.

Během několika hodin se na pomoc těmto lidem podařil vybrat velký obnos peněz. ADRA má k dnešnímu dni na kontě veřejné sbírky desítky milionů korun. Jak místní reagují na tak obrovskou solidaritu?

Mohu říct, že pomoc a také sounáležitost je na místě obrovská. Pro mě je to jeden z nejsilnějších zážitků z místa, cítit tu obrovskou koncentraci dobra, kterou samozřejmě cítí i místní a jsou za ni velice vděční. Několik lidí mi se slzami v očích říkalo, že k nim přijeli úplně cizí lidé a celý den jim makali na zahradě. Ta obětavost Čechů je dojímá. V celé Moravské Nové Vsi není místo, kde by se nepracovalo. Střídají se tam monitorovací týmy, dobrovolníci a složky IZS, všichni makají.

Další bouřky se teď můžou objevit kdykoliv. Bojí se jich lidé?

Ano, hodně lidí má teď z bouřek strach. Někteří mi popisovali, jak preventivně utíkají do sklepů, ukrývají se ve vanách nebo kdekoliv jinde. Děti se v noci bojí, nemohou spát. Ten strach je obrovský. Když si vzpomenu na hovory, které jsem vedla s lidmi po povodních, tak ten rozdíl je v tom, že tehdy se lidé nebáli, že povodeň druhý den přijde znovu. Jenže u bouřek, jak se ukázalo, člověk nikdy neví, co přijde.

Pomoc bude potřeba i za čtrnáct dní, za měsíc, za dva, proto radím všem, kdo chtějí na místě dobrovolničit, počkejte, budeme vás ještě potřebovat.

Je to něco málo přes týden, kdy k tornádu došlo. Pracovat se začalo hned druhý den. Jak místní a ostatní, kteří jim pomáhají, zvládají ten nápor? 

Lidé jsou velice unavení, ale také je z nich cítit ta obrovská vůle znovu se postavit na vlastní nohy. Hnacím motorem je teď pro ně vděk, to, že na ně okolí nezapomnělo. Je také důležité myslet na to, že pomoc bude potřeba i za čtrnáct dní, za měsíc, za dva, proto radím všem, kdo chtějí na místě dobrovolničit, počkejte, budeme vás ještě potřebovat.

Psychický nápor teď nezažívají jen místní, ale i humanitární pracovníci, jako jste vy. Jak to zvládáte?

Je pro mě těžké vidět tu zkázu, svírá se mi z toho srdce. Stává se, že když s lidmi z místa mluvím a oni pláčou, tak mám slzy v očích i já. Musím ale říct, že mi hodně pomáhá smysluplnost mé práce. Když vidím vděk těch lidí, když se objímáme nebo držíme za ruce. Ale jejich příběhy si v srdci nesu ještě dlouho, na to se nedá zapomenout.

Dášo, moc děkujeme za rozhovor a vám i všem lidem na místě přejeme hodně sil do dalších dnů. Držte se!

POMOZTE I VY

Veřejná sbírka SOS tornádo v ČR

Číslo účtu 66888866/0300

variabilní symbol 390