Dobrovolnictví je pro mne terapie pomalým tempem: rozhovor s dobrovolníkem Jarkem

Když jsme požádali našeho mnohaletého dobrovolníka Jarka, aby se s námi u příležitosti Mezinárodního dne dobrovolníků podělil o svůj příběh, jeho podmínkou bylo, že jej ale nebudeme vykreslovat jako nějakého hrdinu, protože toho, co dělá „přece není tolik“ a „je to úplně normální“. Skromnost a ochota nezištně pomáhat druhým lidem je společná všem našim dobrovolnicím a dobrovolníkům. Přinášet osamělým či znevýhodněným lidem do života radost a blízkost ale rozhodně není samozřejmost. Jarkovi jsme slíbili, že z něj hrdinu dělat nebudeme, a nechali jsme ho popsat jeho dobrovolnický příběh vlastními slovy. Názor na to, zda se jedná o hrdinství, si už snadno uděláte sami.

Jarku, jak ses ke spolupráci s Adrou dostal?

Cesta k organizovanému dobrovolnictví pro mě začala na zmrzlinové párty, kterou tradičně na konec školního roku organizuje pro spoustu svých přátel jedna naše známá zmrzlinářka. Když jsme v ono odpoledne využívali neomezené konzumace snad deseti, patnácti druhů zmrzliny, přiběhly k nám naše děti, že za zahradou někdo spadl z kola a nehýbe se. Brzy jsme zjistili, že je to žel pravda. Zavolali jsme záchranku a měli jsme velké „štěstí“. Do několika minut už přistával na cestě záchranářský vrtulník. Ten jeho pleskavý zvuk už si od té doby pamatuji jaksi jinak. My jsme se zase vrátili na zahradu, ale už to nebylo stejné. Tehdy jsem si znovu uvědomil, jak krátká může být cesta z „normálního“ života do toho na vozíku.

Nevěděl jsem to, ale jako ohlašovatel nehody máte určitá privilegia, takže se mi cyklistu podařilo vyhledat a navštívit v nemocnici. Byl to boj na život a na smrt. O to větší překvapení bylo, když se rozjíždělo dobrovolnické centrum v mém městě a „můj“ cyklista se objevil jako klient jednoho z podporovaných zařízení. Rozhodl jsem se proto, už jako oficiální dobrovolník, ho navštívit.

A jak to dopadlo?

Párkrát jsme se potkali. Bylo to pro všechny něco úplně nového. Nikdo nevěděl co říkat, jak se chovat. Naše životy se sice nakonec (v dobrém 🙂 ) rozešly a já už jen doufám, že jsem aspoň trochu pomohl. Byla to pro mě zkušenost, že dobrovolnictví není hrdinství. Hrdina přece vyhrává, vysvobozuje zlatovlásky a poráží draky 🙂 Postižení lidé mají ale své velké problémy, které není v mých silách vyřešit. Ano, mohl jsem vzít jeho ségru autem do léčebny na návštěvu, mohl jsem se v chráněném bydlení stavit a udělat snídani nebo uvařit večeři, zajít na kofolu a zmrzlinu, zahrát si boccia. To je všechno fajn, je ale potřeba být i připravený na přítomnost problémů, které se nevyřeší ani mávnutím kouzelného proutku a ani dobrovolníkem.

Takže jsi nakonec do chráněného bydlení přestal chodit?

Ne, to ne. Nakonec jsem se v chráněném bydlení seznámil se spoustou dalších lidí s podobnými příběhy. A někteří (možná i většina) se stali mými skutečnými přáteli (a doufám, že i já jejich) a moc mě mrzí, že se nemůžeme vídat častěji. Vždycky se tam moc těším.

Vevnitř plyne čas úplně jinak než venku. Já mám hodně uhoněný život a tam načerpávám. Hraní „člověče“ v domově seniorů by mělo být povinné pro všechny, kdo nemají čas.
– dobrovolník Jarek

Hodně lidí si představí našeho dobrovolníka jako toho, kdo si chodí každý týden do domova seniorů povídat a hrát Člověče nezlob se. Ty to máš trochu jinak, že?

Ale to bych taky chtěl! To by byla teprve „tempoterapie“! Pro mě je chráněné bydlení léčba tempem (totiž pomalým tempem). Vevnitř plyne čas úplně jinak než „venku“. Já mám hodně uhoněný život a tam načerpávám. Hraní „člověče“ v domově seniorů by mělo být povinné pro všechny, kdo nemají čas. Sám vím, jak by mi to pomohlo… Ale k věci: ano, zařízení, kam občas zajdu, my umožňuje fungovat jinak. Ještě víc by mi vyhovovalo, kdyby se dalo chodit i později večer. To je ale dost obtížné. Osobně obdivuji všechny, kteří mají tu disciplínu a zařadí dobrovolnictví jako pevnou část svého týdenního programu. To už musí být hrdinství – vždyť přece porazili toho draka, co kradl čas, ne?

A co tvoje rodina, jak se na to dívá?

Mám tři děti a úžasnou ženu, která mě podporuje. Někdy se mi ale zdá, že věci zbytečně moc oddělujeme: třeba práce a sport, pak dobrovolnictví, volný čas a rodina. Když to jen trochu jde, do práce jezdím na kole a mezi patry zásadně běhám pěšky. Stejně tak je dobré dobrovolnictví spojit s rodinou. Snažíme se do našich dětí „vtlouct“, jak je dobré být ohleduplný, nesobecký, všechny zdravit a chudým pomáhat. Není ale lepší je rovnou před Vánocemi poslat na nákup dárků pro klienty? Nebo občas vzít s sebou na návštěvu do chráněného bydlení? To si pak člověk uvědomí, že má i úžasné děti! Obě moje starší dcery znají většinu klientů jménem. No není super mít se svými dětmi společné známé?!

Kdybys měl něco vzkázat dalším potenciálním dobrovolníkům a dobrovolnicím, co by to bylo?

Nebojte se, že budete jako dobrovolníci jen dávat. Není to tak. Je to terapie i pro vás. Ale po pravdě, kdo nezkusí, těžko pochopí. To je asi první věc. A pak ale ještě z druhé strany. Vím, že asi chcete motivovat, aby se zapojilo co nejvíc lidí, že? Je to čistě můj soukromý názor – možná ale přeci jen dobrovolnictví není pro všechny. Myslím teď třeba ty, kteří doma pečují o své staré rodiče nebo ty, kteří pracují v pomáhajících profesích, učitele, a asi to není ani pro opravdu silné introverty. Tady bych pečlivě zvažoval vhodnou formu dobrovolnictví – aby je to moc „neválcovalo“, protože oni už vlastně (i když ne „oficiálně“) dobrovolníky jsou.

Jaká je tvoje osobní motivace pomáhat?

Možná by to šlo říct takovým příběhem. Učím na gymnáziu v kroužku programování (sám jsem programátor) a jednou jsem se studentů zeptal, kdy si myslí, že budou opravdu dospělí. Tady je samozřejmě mnoho „správných“ odpovědí (a takové diskuse jsou nejlepší!). Mě se moc líbí odpověď, že je to ve chvíli, kdy se člověk sám sebe zeptá „k čemu můžu být na tomto světě dobrý?“ Pro někoho je to duchovní otázka, pro někoho zase praktická. Já jsem v tom našel obojí dohromady. Můžete to taky zkusit: vypnout seriál, zvednout se a jít hrát to člověče nebo přečíst pár stránek z knížky nebo nachystat večeři nebo… záleží jen na vašich možnostech. Přeji všem odvážným hodně radosti a požehnání v jejich dobrodružství.

Jarku, moc děkujeme za rozhovor a že ses s námi podělil o své zkušenosti. Tobě přejeme vše dobré a věříme, že s námi budeš dobrovolničit ještě mnoho dalších let.