Lékařka Kamila Blechová odcestovala spolu se skupinkou českých mediků do keňského Itiba, kde ADRA provozuje zdravotní středisko. Sotva si vybalili věci, už se pustili do práce. Tady je pár dojmů z Kamilina deníku: 

První případ hned po příjezdu

Podvečer jsme z Nairobi přijeli do Itiba a sotva jsme stačili ze střechy Žanetky (sanitka) sundat kufry, už kolem nás prosvištěla pikipiki (motorka) s „vlajícím pacientem“. Pro neznalé: „vlající pacient“ je náš itibský terminus technicus. Na motorce totiž pacienti v těžším stavu nebo bezvědomí přijíždějí jako prostřední článek, kdy vpředu je řidič a vzadu pacienta přidržuje další pasažér. Tentokrát byla vlajícím pacientem patnáctiletá dívka s otravou jedem na krysy, takže jsme se ani nestihli převléct do pracovního a měli jsme první případ. 

Sehnala jsem hlídače Nelsona a vyslala jsem ho rychle za zdravotní sestrou Elizabeth pro klíče od skladu a běžela jsem do našeho domečku hledat furosemid v našich železných zásobách. Ty naštěstí nezklamaly. Slečnu s otravou jsme nakonec úspěšně zajistili. Naštěstí nebyla v kritickém stavu.

Krabičku ke krabičce hezky do poličky
Mezitím naši šikovní medici vyrobili naši první itibskou večeři – gulášovou polévku. Po večeři mě Aleš tajně vytáhl z domečku, že mi prý chce něco ukázat. Nakonec se z toho vyklubalo rande na nově vybudované JIPce a operačním sále. Zapínali jsme si tam světla, monitory, kochali se sálem, monitorovaným lůžkem pro novorozence atd. Zkrátka jsme si tam hráli jak malé děti a byli jsme nadšení z toho, co lze vybudovat v oblasti, kde většina lidí v životě neviděla ani doktora. Kdyby nás viděl někdo nezasvěcený, tak bude na nás koukat jak na blázny, když jsme si tam blikali modrými světýlky. Medici se ovšem inspirovali a zbytek večera si hráli Dobble jak diví, což jsem už v podstatě ani nevnímala, protože jsem usnula jak špalek.

Když jsme se v úterý ráno probudili a dali si první rovníkovou snídani v kraťasech, šli jsme na exkurzi po areálu nemocnice, abychom mediky a nového zubaře seznámili s prostředím, ambulancemi, chirurgickým sálkem, porodnicí, uklízečkou, laborantem a vrátným. Zkrátka se všemi důležitými elementy. A pak jsme se jali vybalovat zdravotnický materiál z toho kvanta obrovských krabic, které jsme dovezli a které sem navozil Aleš v poslední době. Do toho mě už ale volali několikrát přes den na ambulanci Elizabeth s Josephem kvůli nějakým pacientům. Naštěstí první den se nic moc dramatického nepřihodilo – řešili jsme jen jedno úporné zvracení, absces lokte po chirurgickém ošetření v nějaké vzdálené nemocnici a starší paní, která si nakopla bérec motykou. Mezitím jsme skládali obvazy, já jsem si s medičkou Denisou vzala na starosti kompletní „přestavbu“ naší lékárny, kterou jsem pak po zbytek dne předělávala, popisovala jednotlivé sekce léků, a doplňovala z materiálu, který jsme dovezli.

Místním dětem s naší přítomností přijela také nová atrakce, takže nás celý den pozorovali – nejprve z větší, později z menší vzdálenosti. A k údivu svých nových kolegů jsem oprášila své skromné znalosti jazyka kisii, abych místní děti zmanipulovala do oblíbené činnosti – nošení chameleonů (eňámbu). Netrvalo to ani půl hodiny a už nám začaly přibíhat na zahradu děti s dlouhými větvemi, na nichž nesli chameleona. Samozřejmě že u toho patřičně křičely a bály se, že ten chameleon stihne dolézt rychleji po větvi k jejich ruce, než ho stihnou přinést k nám. Za každého přineseného chameleona od nás dostali bonbon.

Zbytek dne se nesl v duchu vybalování, skládání materiálu a mé občasné návštěvy ambulance, když to Elizabeth potřebovala. První noční jsem si vzala dobrovolně já s medikem Liborem a naštěstí jediným případem za celou noc byl pětiletý chlapeček, který měl doma dvakrát křeče a apnoické pauzy.

Po tomto případu jsme měli až do rána klid…